Mladý král

Stáhnout   _PRINT

 ( 1)
    Připsáno Margaret Lady Brookeoyé. Paní Sarawacké
    Byla noc přede dnem určeným pro korunovaci a mladý král seděl sám ve své nádherné komnatě. Jeho dvořané se s ním už rozloučili, hlavy skloněné podle tehdejšího ceremonielu až k zemi, a odebrali se do slavnostní palácové dvorany, aby vyslechli několik posledních ponaučení od profesora etikety; někteří z nich se totiž pořád ještě chovali přirozeně, což je u dvořana, jak snad není nutno připomínat, velice vážný přečin.
    Jinocha - byl to vskutku ještě jinoch, bylo mu teprve šestnáct let - vůbec nemrzelo, že dvořané odešli. S hlubokým úlevným povzdechem se vrhl do měkkých polštářů na svém výšivkami zdobeném lůžku a zůstal tam ležet s divoce planoucíma očima a s pootevřenými ústy jako nějaký snědý faun z hájů nebo nějaké mladé lesní zvířátko, které lovci teprve nedávno chytili do pasti.
    Však ho taky skutečně našli lovci; objevili ho téměř náhodou, když bosý a s píšťalou v ruce kráčel za stádem koz nuzného pastýře, který ho vychoval a za jehož syna se vždycky považoval. Byl však dítětem jediné dcery starého krále, z tajného manželství s kýmsi, kdo společensky stál hluboko pod ní - podle jedněch to byl cizinec, který si přičaroval lásku mladé princezny podivuhodnou hrou na loutnu, zatímco druzí hovořili o nějakém umělci z Rimini, kterého si princezna velice, snad až převelice vážila, a který nenadále zmizel z města, aniž dokončil svou práci v katedrále - a když mu byl sotva týden, byl uloupen od boku své spící matky a svěřen do opatrování prostému venkovanovi a jeho ženě, kteří neměli vlastní děti a žili v odlehlých končinách hvozdu, celý den jízdy na koni vzdálených od města.
    Žal, nebo mor, jak prohlásil dvorní lékař, nebo snad, jak naznačovali někteří lidé, prudký italský jed, podaný v číši kořeněného vína, usmrtil ani ne hodinu po probuzení sličnou dívku, jež dítěti dala život, a když spolehlivý posel, vezoucí chlapečka před sebou v sedle, sestupoval z uštvaného koně a klepal na neohoblované dveře chatrče pastýřovy, tělo princeznino se snášelo do zejícího hrobu, vykopaného na pustém hřbitůvku za městskými branami, do hrobu, kde prý už leželo i jiné tělo, tělo mladíka úžasné cizokrajné krásy, který měl ruce za zády spoutané zauzleným provazem a hruď probodanou mnoha rudými ranami.
    Tak si to aspoň lidé mezi sebou šeptali. Jisté je, že starý král, když ležel na smrtelné posteli, si dal přivést toho jinocha - ať už proto, že si vyčítal svůj těžký hřích, nebo že si prostě přál, aby království nepřipadlo někomu z jiného rodu - a v přítomnosti celé své rady ho prohlásil za svého dědice.
    A zřejmě hned od první chvíle, kdy byl uznán za příštího vládce, projevoval chlapec ten zvláštní, vášnivý zájem o krásu, který měl tak mocně ovlivnit jeho život. Ti, kdo mu dělali společnost v řadách komnat, vyhrazených pouze pro něho, často vyprávěli, jak se mu ze rtů vydraly radostné výkřiky, když uviděl hebká roucha a nákladné šperky, jež pro něho byly přichystány, a s jakou rozkoší, skoro až divokou, ze sebe shodil drsnou koženou kazajku a hrubý pláštík z ovčího rouna. Je pravda, že čas od času se mu zastesklo po volnosti života v lesích, a jednotvárné dvorské ceremonie, zabírající denně tolik času, ho neustále dopalovaly. Ale nádherný palác - Joyeuse zvaný - v němž se teď octl jako jeho pán, mu připadal jako zcela nový svět, čerstvě vytvořený jemu pro potěšení; a jakmile se mu podařilo uprchnout ze zasedání rady nebo z audienční síně, vždycky seběhl po širokém schodišti se lvy z pozlaceného bronzu a se stupni z pestrého porfyru a potuloval se z pokoje do pokoje, z koridoru do koridoru jako člověk, v kráse hledající utišující lék proti bolesti, úlevu v nemoci.
    Na těchto cestách za objevy, jak těm svým toulkám říkával - však to pro něho vskutku byly pouti územím divů - ho někdy provázeli štíhlí dvorští panoši v povlávajících pláštících a s vesele se třepotajícími stuhami; ale mnohem častěji bloudíval sám, neboť jakýmsi bystrým instinktem, či spíše díky božskému vnuknout vycítil, že do tajností umění se nejlépe vniká v tajnosti a že krása, stejně jako moudrost, miluje ctitele osamělého.
   
    V té době se o něm vyprávělo mnoho zvláštních historek. Jeden obtloustlý purkmistr, který přišel pronést jménem svých měšťanů květnaté řečňování, ho prý zahlédl, jak ve vysloveném zanícení klečí před velikým obrazem, právě přivezeným z Benátek a znamenajícím zřejmě předzvěst uctívání nějakých nových božstev. Jindy zase ho po mnoho hodin pohřešovali a po dlouhém pátrání ho objevili, jak v malé komůrce v jedné ze severních palácových věžiček zírá jakoby v transu na řeckou kamej s reliéfem postavy Adonise. Byl přistižen, povídalo se, jak tiskne horké rty na mramorové čelo antické sochy, kterou při stavbě kamenného mostu odkryli na dně řeky a na níž bylo vyryto jméno Hadriánova otroka z Bithyniónu. A celou noc prý strávil tím, že pozoroval, jak měsíční světlo působí na stříbrnou podobu Endymióna.
    Ovšemže ho okouzlovaly i všechny vzácné a drahocenné materiály a v dychtivé touze opatřit si je rozeslal do světa mnoho kupců; některé, aby od drsného rybářského lidu u severních moří získali jantar, některé, aby se v Egyptě poohlédli po tom pozoruhodném zeleném tyrkysu, který lze nalézt jen v hrobkách králů a má prý čarovnou moc, některé, aby z Persie přivezli hedvábné koberce a malované zboží hrnčířské, a jiné, aby v Indii nakoupili flór a barevnou slonovinu, měsíční kameny a náramky z nefritu, santalové dřevo a šperky s modrým smaltem a šály z jemné vlny.
    Ale nejvíc se jeho zájem soustředil k obřadnímu rouchu, které měl mít na sobě při své korunovaci, k rouchu utkanému ze zlata, ke koruně posázené rubíny a k žezlu s proužky a prstenci z perel.
    A právě tím se v mysli zabýval toho večera, kdy ležel na svém přepychovém lehátku a díval se na veliké sosnové poleno, stravované ohněm v otevřeném krbu. Už před mnoha měsíci mu byly předloženy návrhy, vzešlé z rukou nejslavnějších umělců té doby, a on vydal rozkazy, aby se práci podle těch návrhů umělecká řemesla věnovala ve dne v noci a aby se po celém světě sháněly klenoty hodné jejich díla. Už se v duchu viděl, jak v tom nádherném královském hávu stojí před vysokým oltářem v katedrále, a na chlapeckých rtech mu hravě prodléval úsměv, veselou září rozjasňující jeho temné oči lesního tvora.
    Po chvíli se z lehátka zvedl, opřel se o vyřezávanou stříšku nad krbem a rozhlížel se po spoře osvětlené komnatě. Stěny byly bohatě ověšeny goblény, zobrazujícími vítězství krásy. Jeden kout vyplňovala rozložitá komoda, vykládaná acháty a lazurity, a proti oknu stála podivuhodně zbudované skříňka s lakovanými výplněmi, zdobenými zlatým poprášením a zlatou mozaikou, a na ní byly vystaveny útlé číše z benátského skla a kalich z temně žilkovaného onyxu. Na hedvábné pokrývce lože byly vyšity bledé vlčí máky, jakoby vypadlé z umdlených rukou spánku, a třtinové štíhlé sloupky ze žlábkované slonoviny podpíraly aksamitová nebesa, od nichž jako bělostná pěna tryskaly k bledému stříbru štukového stropu obrovské chocholy pštrosích per. Smějící se Narcis ze zeleného bronzu třímal nad hlavou vyleštěné zrcadlo. A na stolku ležela mělká miska z ametystu.
    Venku viděl obrovskou kopuli katedrály, která se jako bublina rýsovala nad domy ponořenými do stínů, a znavené stráže, přecházející sem a tam po zamlžené terase nad řekou. Daleko, někde v ovocné zahradě, zpíval slavík. Otevřeným oknem slabě vanula vůně jasmínu. Jinoch si odhrnul z čela zvlněné hnědé vlasy, chopil se loutny a nechal prsty těkat po strunách. Těžká víčka mu padala přes oči a zmocnila se ho podivná malátnost. Ještě nikdy nepocítil tak intenzívně, s tak pronikavým potěšením čaromoc a tajemství krásy.
    Když hodiny na věži odhlásily půlnoc, dotkl se zvonku a vstoupila jeho pážata s mnoha obřady ho odstrojila, polila mu ruce růžovou vodou a po polštářích mu rozsypala kvítí. A chviličku potom, co odešla z komnaty, mladý král upadl do spánku.
   
    A v tom spánku snil sen a takový byl to sen:
    Zdálo se mu, že stojí v dlouhé, nízké podkrovní světnici, v níž bzučí a klape mnoho tkalcovských stavů, mřížkovanými okny tam jen spoře nakukovalo denní světlo a zjevovalo mu vyzáblé postavy tkalců, sklánějících se k rámům. Na tlustých trámech se krčily bledé, chorobně vyhlížející děti. Když osnovou probíhaly člunky, děti zvedaly těžká břevna, a když se člunky zastavily, děti břevna spustily a přirazily tak útky k sobě. Tváře měly zbědované hladem a hubené ručičky se jim třásly a chvěly. U stolu seděly vychrtlé ženy a šily. Celá světnice načpěla příšerným pachem. Vzduch byl těžký a odporný a ze stěn kapalo a stékalo vlhko.
    Mladý král přistoupil k jednomu tkalci a zadíval se na něj.
    Tkadlec se na něho zlostně obrátil a řekl: „Co se na mě tak díváš? Náš pán tě poslal, abys nás špehoval?“
    „A kdo je tvůj pán?“ zeptal se mladý král.
    „Náš pán?“ křikl hořce tkadlec. „Člověk jako já. No vážně! Mezi námi je jenom tenhle rozdíl: on nosí pěkné šaty a já chodím v hadrech, mně je slabo z hladu a jemu je dost zle z toho, jak se přecpává.“
    „Tato země je svobodná,“ pravil mladý král, „a ty přece nejsi ničí otrok.“
    „Ve válce,“ odpověděl tkadlec, „dělají otroky silní ze slabých a v míru dělají otroky bohatí z chudých. My musíme pracovat, když chceme žít, ale oni nám vyplácejí tak bídnou mzdu, že hyneme. My na ně dřeme celé dny a oni ve svých truhlách hromadí zlato, a naše děti předčasně stárnou a ve tvářích těch, které máme rádi, se najednou zračí tvrdost a zlo. My šlapeme hrozny, ale víno vypije někdo jiný. My rozséváme obilí, ale náš vlastní stůl je prázdný. Máme prostě okovy, i když je není vidět, a jsme otroci, i když se říká, že jsme svobodní.“
    „A tak jsou na tom všichni?“ ptal se mladý král.
    „Tak jsou na tom všichni,“ odpověděl tkadlec, „mladí zrovna tak jako staří, ženy zrovna tak jako muži, malé děti zrovna tak jako ti, které už poznamenala léta. Kupci nás odírají a my jsme proti jejich nabídkám bezmocní. Kněz kolem nás jen projede na koni a odříkává si růženec. S námi si prostě nikdo nedělá starosti. Našimi uličkami, do který nesvítí slunce, se plíží chudoba s hladovýma očima a hned za ní jde s tím svým odulým obličejem hřích. Ráno nás probudí mizérie a večer s námi sedává hanba. Ale co tobě je po tom všem? Ty nejsi jeden z nás, na to vypadáš moc šťastně.“ A zamračeně a plný zloby se odvrátil a provlékl člunek osnovou. A mladý král si povšiml, že v člunku je navinut útek ze zlata.
    I padla na něj veliká hrůza a otázal se tkalce: „Jaké roucho to tkáš?“
    „Roucho, co bude mít na sobě mladý král, až bude korunován,“ odvětil tkadlec. „Ale co tobě je po tom?“
    Mladý král hlasitě vykřikl a probudil se. A hle, byl ve své komnatě a oknem viděl medově zbarvený měsíc, visící v zšeřelém vzduchu.
   
    A znovu usnul a snil, a takový měl sen:
    Zdálo se mu, že leží na palubě mohutné galéry, kterou pohánělo vesly sto otroků. Na koberečku vedle něho seděl kapitán té galéry. Byl černý jako eben a měl turban z karmínově rudého hedvábí. Tučné lalůčky uší mu protahovala tíha ohromných náušnic a v rukou držel slonovinové váhy.
    Otroci byli až na rozedrané cáry kolem beder úplně nazí a každý byl řetězem připoután k svému sousedovi. Pražilo do nich planoucí slunce a uličkou mezi nimi pobíhali černoši a mrskali je biči s koženými řemínky. Otroci napínali vyhublé paže a těžkými vesly rozráželi vodu. Od lopatek odletovala slaná tříšť.
    Konečně doveslovali do malé zátoky začali měřit hloubku vody. Od břehu vanul mírný větřík a palubu i obrovskou trojúhelníkovou plachtu pokrýval jemným červeným prachem. Objevili se tři Arabové na divokých oslech a metali po lodi oštěpy. Kapitán galéry uchopil pomalovaný luk a jednomu z Arabů prostřelil hrdlo. Arab těžce padl do příboje a jeho druhové odcválali. Za nimi pomalu odjížděla na velbloudu žena zahalená žlutým závojem a co chvíli se ohlížela po tom mrtvém.
    Jakmile spustili kotvu a skasali plachtu, sestoupili černoši do podpalubí a přinesli odtamtud dlouhý provazový žebřík, důkladně obtěžkaný olovem. Kapitán ho přehodil přes bok lodi a jeho konce připevnil k dvěma železným sloupkům. Pak černoši popadli nejmladšího otroka, kladivem otevřeli jeho pouta, chřípí a uši mu ucpali voskem a kolem pasu mu přivázali veliký balvan. Vysílený otrok slezl po žebříku a zmizel v moři. V místě, kde se potopil, vyplulo několik bublin. Někteří otroci zvědavě zírali přes lodní bok. Na přídi galéry se usadil zaříkávač žraloků a monotónně tloukl do bubnu.
    Po nějaké chvíli vystoupil potápěč z vody, bez dechu se tiskl k žebříku a v pravici svíral perlu. Černoši ji od něho vzali a shodili ho zpátky do moře. Otroci u vesel upadli zatím do spánku.
    Muž se vynořoval znovu a znovu a pokaždé přinesl krásnou perlu. Kapitán galéry ty perly vážil a ukládal je do váčku ze zelené kůže.
    Mladý král se pokoušel promluvit, ale jazyk měl jakoby přilepený k patru a jeho rty se odmítaly pohnout. Černoši spolu tlachali a dali se do hádky o šňůru zářivých korálků. Loď neustále obletovali dva jeřábi.
    Pak potápěč vystoupil z vody naposled a perla, kterou přinášel, byla krásnější než veškeré perly z Ormuzu, neboť měla tvar luny m úplňku a bělost jasnější než jitřenka. Ale otrok byl v obličeji podivně bledý a skácel se na palubu a z uší a z nosu se mu vyřinula krev. Maličko se zachvěl a potom znehybněl. Černoši pokrčili rameny a mrtvolu hodili přes palubu.
    Kapitán se zasmál, vztáhl ruku po perle, a když se na ni podíval, přitiskl si ji k čelu a poklonil se. „Ta přijde na žezlo mladého krále,“ řekl a pokynul černochům, aby vytáhli kotvu,
    A mladý král, když jeho slova uslyšel, hrozně vykřikl a probudil se a oknem viděl dlouhé šedě prsty úsvitu, chňapající po blednoucích hvězdách.
   
    A znovu usnul a snil, a takový měl sen: Zdálo se mu, že se potuluje zasmušilým lesem, ověšeným podivnými plody a nádhernými jedovatými květy. Míjel zmije, které na něj syčely, a z větve na větev s pronikavým křikem přeletovali pestří papoušci. V horkém bahně ležely ohromné spící želvy. Ve stromech bylo plno opic a pávů.
    Mladý král šel a šel, až dorazil na kraj lesa, a tam uviděl nesmírné množství lidí, lopotících se v korytu vyschlé řeky. Jako mravenci se hemžili po skalnatých srázech. Kopali hluboké jámy a zalézali do nich. Jedni velikánskými krumpáči rozráželi skaliska; jiní prohrabávali písek. I s kořeny vytrhávali kaktusy a šlapali po šarlatových květech. Všichni byli v jednom kole, pokřikovali na sebe, nikdo z nich nezahálel.
    Z temné jeskyně je pozorovaly Smrt a Lakota a Smrt pravila: „Mne už to unavuje. Dej mi jich třetinu a nech mě jít.“
    Ale Lakota zavrtěla hlavou: „Jsou to moji služebníci.“
    A Smrt se jí zeptala: „Co to máš v ruce?“
    „Tři obilná zrnka,“ odvětila Lakota. „Ale po tom ti nic není.“
    „Dej mi jedno,“ křikla Smrt, „zasadím si je v zahradě. Jedno jediné mi dej a já půjdu pryč.“
    „Nic ti nedám,“ řekla Lakota a schovala ruku za záhyb roucha.
    Smrt se zasmála, uchopila pohárek, vnořila ho do louže vody, a z pohárku vystoupila zimnice. Prošla tím ohromným zástupem a třetina lidí klesla mrtva. Za ní se táhla studená mlha a po boku se jí plazili vodní hadi.
    Když Lakota seznala, že třetina z toho zástupu je mrtva, bila se v prsa a kvílela. Bila se v jalová prsa a hlasitě bědovala: „Zahubila jsi mi třetinu služebníků! Už ať jsi pryč! V tatarských horách zuří válka a králové obou protivných stran po tobě volají. Afgánci zabili černého vola a pochodují do boje. Bubnují oštěpy do štítů a na hlavách mají železné přilby. Moje údolí, to není nic pro tebe, tady se nezdržuje. Už ať jsi pryč a sem se už nevracej!“
    „Ale kdež!“ odvětila Smrt. „Dokud mi nedáš zrnko obilí, nepůjdu nikam.“
    Leč Lakota pevně sevřela pěst a stiskla zuby. „Nic ti nedám,“ zahučela.
    Smrt se zasmála, zvedla černý kámen, mrštila jím do lesa a z divokého podrostu bolehlavu vyšla v plamenném rouše horečka. Prošla zástupem, dotýkala se lidí a každý, koho se dotkla, zemřel. A kudy kráčela, tam jí pod nohama uvadala tráva.
    Lakota se rozklepala hrůzou a posypala si hlavu popelem. „Ty jsi ukrutnice!“ bědovala. „Ty jsi ukrutnice! V ohrazených městech Indie zuří hladomor a samarkandské cisterny jsou vyschlé. Hladomor zuří i v ohrazených městech Egypta a z pouště tam přiletěly kobylky. Nil nezaplavil své břehy a kněží klnou Isidě a Osirisovi. Už ať jsi pryč! Jdi si k těm, kdož tě potřebují, a moje služebníky nech na starost mně.“
    „Ale kdež!“ odvětila Smrt. „Dokud mi nedáš zrnko obilí, nepůjdu nikam.“
    „Nic ti nedám,“ řekla Lakota.
    I zasmála se Smrt opět, hvízdla na prsty a vzduchem přiletěla jakási žena. Na čele měla napsáno MOR a kolem ní kroužilo hejno vychrtlých supů. Svými křídly zastínila údolí a ani jediný člověk nezůstal naživu.
    Lakota s jekotem prchala lesem. Smrt se vyšvihla na svého rudého koně a tryskem odjela a její trysk byl rychlejší než vichr.
    A ze slizu na dně údolí vylezli draci a hrůzní šupinatí netvoři a po písku přiklusali šakalové a čenichali po vzduchu.
    Mladý král se dal do pláče a řekl: „Kdo byli ti lidé a po čem se to tu pídili?“
    „Po rubínech na korunu jednoho krále,“ odpověděl kdosi za jeho zády.
    Mladý král sebou trhl, otočil se a spatřil muže, oděného jako zbožný poutník a držícího stříbrné zrcadlo.
    Zbledl a zeptal se: „Kterého krále?“
    A poutník odpověděl: „Pohlédni do tohoto zrcadla a uzříš ho.“
    I pohlédl mladý král do zrcadla, a když uzřel svou vlastní tvář, hrozně vykřikl a probudil se. Do komnaty mu proudilo zářivé světlo sluneční a ve stromech v zahradě a v parku zpívali ptáci.
   
    A vstoupil komoří a s ním vysocí státní hodnostáři a složili mladému králi hold. A pak mu panoši přinesli roucho utkané ze zlata a položili před něho korunu a žezlo.
    Mladý král si to vše prohlédl - a byla to samá krása. Mnohem větší krása, než na jakou kdy popatřil. Ale připomněl si své sny a řekl svému panstvu: „Odneste tyto věci, já je na sebe nevezmu.“
    Dvořané užasli a několik se jich zasmálo, neboť si mysleli, že mladý král žertuje.
    Ale on k nim znovu přísně zahovořil a pravil: „Odneste tyto věci a schovejte je, abych je neviděl. Nevezmu je na sebe, třebaže je dnes den mé korunovace. Neboť na tkalcovském stavu utrpení a bílýma rukama bolesti bylo tkáno toto roucho. V srdci tohoto rubínu je krev a v srdci této perly smrt.“ A vyprávěl jim své tři sny.
    Dvořané, když je vyslechli, pohlédli jeden na druhého a říkali si šeptem: „Určitě se zbláznil, vždyť co jiného je sen než pouhý sen a co jiného vidina než pouhá vidina? To nejsou skutečnosti, proč tedy by jich měl člověk dbát? A co je nám po tom, jak žijí ti, co se na nás dřou? To snad nemáme jíst chléb, dokud jsme se nepoznali s rozsévačem, či nemáme pít víno, dokud jsme si nepopovídali s vinařem?“
    A komoří zahovořil k mladému králi a pravil: „Pane můj, odlož, prosím, tyto černé myšlenky a vezmi na sebe toto krásné roucho a na hlavu si nasaď tuto korunu. Jak by lidé poznali, že jsi král, kdybys nebyl v královském hávu?“
    Mladý král se na něho zahleděl. „Vskutku je tomu tak?“ otázal se. „Když nebudu v královském hávu, nepoznají ve mně krále?“
    „Ne, nepoznají, pane můj,“ řekl komoří.
    „Já jsem se domníval, že bývali lidé, na kterých bylo vidět, že jsou to králové,“ pravil jinoch, „ale možná, že je to tak, jak říkáš. Přesto na sebe nevezmu toto roucho a nechci být korunován touto korunou. Jak jsem do paláce přišel, tak z něho vykročím.“
    A přikázal, aby ho všichni opustili, všichni až na jednoho panoše, kterého míval jako společníka, jinocha o rok mladšího, než byl sám. Toho si ponechal k obsluze, a když se vykoupal v průzračné vodě, otevřel velikou malovanou truhlu a vyňal z ní koženou kazajku a drsný pláštík z ovčího rouna, což nosíval, když ještě na horském úbočí hlídal chundelaté pastýřovy kozy. Obojí si oblékl a do ruky si vzal svou hrubou ovčáckou hůl.
    Panošek udiveně rozevřel veliké modré oči a řekl mu s úsměvem: „Máš roucho, pane můj, a máš žezlo, kde je ale tvá koruna?“
    Mladý král si ulomil větvičku plané růže, která se pnula po balkóně, stočil ji do kroužku a posadil si ji na hlavu.
    „To bude má koruna,“ odvětil.
    A takto oděn přešel ze své komnaty do slavnostní dvorany, kde na něho čekala šlechta.
    Šlechtici si z něho tropili šašky. Jedni na něho pokřikovali: „Pane, náš lid čeká krále, a ty mu předvedeš žebráka,“ a druzí se rozčilovali a říkali: „Dělá hanbu našemu státu, není hoden, aby nám panoval!“ Ale on jim ani slůvkem neodpověděl, kráčel dál, sestoupil po pestrobarevném porfyrovém schodišti, prošel bronzovými branami, nasedl na koně a jel ke katedrále a vedle něho běžel jeho panošek.
    Lidé se smáli a říkali: „To jede králův šašek,“ a pošklebovali se mu.
    A on přitáhl koni uzdu a pravil: „Nikoli, já jsem král.“ A vyprávěl lidem své tři sny.
    A z davu vystoupil jeden muž a trpce k němu zahovořil. Pravil: „Cožpak nevíš, pane, že přepych bohatých dává živobytí chudým? My jsme živi z vaší nádhery, nám poskytují chleba vaše neřesti. Dřít se na pána, to je sice tvrdý úděl, ale nemít pána, na kterého by se člověk dřel, to je úděl ještě horší. Nebo si snad myslíš, že nás nakrmí krkavci? A jakýpak máš na to všechno lék? To řekneš tomu, co kupuje: 'Budeš kupovat za tolik a tolik,' a tomu, co prodává: 'Budeš prodávat za takovou a takovou cenu?' To asi sotva. A tak jeď zpátky do paláce a oblékni si ten svůj purpur a to svoje jemné prádlo. Co máš co dělat s námi a s tím, čím trpíme?“
    „Což bohatí a chudí nejsou bratří?“ ptal se mladý král.
    „Baže jsou,“ odpověděl ten muž, „a ten bohatý bratr se jmenuje Kain.“
    Mladému králi vstoupily do očí slzy. Jel dál reptajícími davy lidí a panošek dostal strach a vzdálil se od něho.
    Když dojel k skvostnému portálu katedrály, vojáci proti němu napřáhli halapartny a řekli: „Co ty tady pohledáváš? Tímto vchodem nesmí vstoupit nikdo jiný než král!“
    Jinoch zrudl ve tváři hněvem, křikl na ně: „Já jsem král!“ a máchnutím ruky jim zavelel, aby odklonili halapartny, a vstoupil dovnitř.
    Když ho v tom pasteveckém šatě uviděl starý biskup, v údivu se zvedl ze svého trůnu, vykročil mu vstříc a řekl mu: „Synu, toto je odění královské? A jakou korunou tě mám korunovat a jaké žezlo ti mám vložit do ruky? Vždyť tento den má pro tebe být dnem radosti, nikoli dnem ponížení.“
    „To se má radost obléci do toho, co zhotovil žal?“ pravil mladý král. A vyprávěl biskupovi své tři sny.
    Když je biskup vyslechl, svraštil čelo a řekl: „Synu, já jsem starý člověk, jdu už zimou svých dnů a vím, že se v tomto širém světě děje mnoho zlého. Z hor sestupují krutí loupežníci, unášejí malé děti a prodávají je Maurům. Na karavany číhají lvi a vrhají se na velbloudy. Obilí v údolích pustoší divoký kanec a révu na kopcích ohlodávají lišky. Pobřeží moře plení piráti, rybářům spalují lodě a kradou jim sítě. Na pláních zaplavovaných slanou vodou žijí malomocní; obydlí mají jen z rákosu a nikdo nesmí do jejich blízkosti. Městy se potulují žebráci a stravují se společně se psy. Dokážeš učinit, aby toto vše nebylo? Vezmeš si malomocného za spolunocležníka a usadíš žebráka ke své tabuli? Vyhoví lev tvým požadavkům a kanec tě bude poslušen? Což není ten, kdo stvořil bídu, moudřejší, než jsi ty? Pročež tě nechválím za to, co teď činíš, nýbrž vyzývám tě, abys jel zpátky do paláce, rozjasnil tvář a oděl se hávem, který je vhodný pro krále, a já tě budu korunovat korunou ze zlata a do ruky ti vložím žezlo s perlou. A pokud jde o ty tvé sny, na ty už nemysli. Břímě tohoto světa je příliš ohromné, aby je unesl jediný člověk, hoře tohoto světa příliš těžké, aby se jím protrpělo jediné srdce.“
    „A to říkáš v tomto domě?“ pravil mladý král, obešel biskupa, vystoupil po stupních před oltářem a stanul před obrazem Krista.
    Stanul před obrazem Krista a po pravici i po levici měl podivuhodné zlaté nádobky, kalich s nažloutlým vínem a fiolku se svatým olejem. Poklekl před obrazem Krista a u svatostánku posázeného drahokamy jasně hořely vysoké svíce a kopulí se v tenounkých modravých pletencích vinul kouř z kadidla. Sklonil hlavu v modlitbě a kněží v neohebných pluviálech se odkradli od oltáře.
    Z ulice náhle zazněl zuřivý povyk a do katedrály vstoupili šlechtici s tasenými meči, vlajícími chocholy a vyleštěnými ocelovými štíty. „Kde je ten snící snílek?“ křičeli. „Kde je ten král, co se vyparádil jako žebrák, ten žebrák, ten klouček, co dělá hanbu našemu státu? Jsme rozhodnuti ho zabít, není hoden toho, aby nám panoval.“
    Mladý král znovu sklonil hlavu a modlil se, a když svou modlitbu dokončil, vstal, obrátil se a smutně pohlédl na šlechtice.
    A hle! Barevnými okny na něho proudem dopadlo sluneční světlo a jeho paprsky na něm utkaly zlatisté roucho, sličnější než roucho, které bylo zhotoveno pro jeho potěšení. Odumřelá hůl rozkvetla liliemi nad perly bělejšími. Oschlé trní rozkvetlo růžemi nad rubíny rudějšími. Nad ušlechtilé perly byly bělejší lilie a stonky měly z jasného stříbra. Nad sytě rudé rubíny rudější byly růže a listy měly z tepaného zlata.
    Tak tam stál v hávu královském a u svatostánku s drahokamy se rozlétla dvířka a z křišťálu bohatě paprsčité monstrance zazářilo zázračné, mystické světlo. Tak tam stál v hávu královském a chrám byl plný slávy boží a zdálo se, že světci v řezbami zdobených výklencích se hýbají. V překrásném hávu královském stál před nimi a rozezvučely se varhany a trubači zaduli do trub a malí zpěváčci se dali do zpěvu.
    Lid v posvátné úctě padl na kolena a šlechtici zasunuli meče do pochev a vzdávali hold a biskup zbledl a roztřásly se mu ruce. „Někdo větší než jsem já, tě korunoval,“ zvolal a poklekl před jinochem.
    A mladý král sestoupil od vyvýšeného oltáře a středem davu se ubíral k domovu. Leč nikdo se neodvážil pohlédnout mu do tváře, neboť to byla tvář jakoby andělská.