Sobecký obr

Stáhnout   _PRINT

 ( 1)
    Každé odpoledne, cestou ze školy, si děti chodívaly hrát do obrovy zahrady. Byla to veliká, rozkošná zahrada s hebkou zelenou trávou. Nad trávu se tu a tam zvedaly krásné květiny, připomínající hvězdy, a stálo tam dvanáct broskvoní, které se na jaře vždycky obsypaly něžnými růžovými a perleťovými kvítky a na podzim nesly hojné ovoce. Na stromy sedali ptáci a zpívali tak líbezně, že si děti přestávaly hrát a poslouchaly je. „To je nám tu blaze!“ volávaly na sebe.
    Jednoho dne se vrátil obr. Odešel kdysi na návštěvu k svému příteli cornwallskému lidožroutovi a zůstal u něho sedm let. Po těch sedmi letech neměl už o čem mluvit, protože jeho konverzační schopnosti měly své meze, a tak se rozhodl, že se vrátí na svůj hrad. A když tam došel, uviděl, že si v jeho zahradě hrají děti.
    „Co tady děláte?“ křikl velice hrubým hlasem a děti se rozprchly.
    „Moje zahrada je moje zahrada,“ prohlásil obr. „To by mělo být každému jasné. Hrát si v ní, to nesmí nikdo jiný než já sám.“ A vystavěl kolem ní vysokou zeď a dal na ni tabuli s výstrahou:
    VSTUP SE POD TRESTEM ZAPOVÍDÁ
    Byl to obr velice sobecký.
    Chudinky děti si teď neměly kde hrát. Zkusily si hrát na silnici, ale na silnici bylo plno prachu a tvrdého kamení, a to se jim nelíbilo. Toulávaly se po vyučování kolem té vysoké zdi a povídaly si o krásné zahradě za ní. „Tam nám bylo blaze!“ říkaly si.
    Pak přišlo jaro a celý kraj byl samý kvítek a samý ptáček. Jenom v zahradě sobeckého obra byla pořád ještě zima. Ptákům se nechtělo zpívat, když tam nebyly žádné děti, a stromy tam zapomněly vykvést. Jednou jeden krásný kvítek vystrčil hlavinku z trávy, ale když uviděl tu výstražnou tabuli, tolik mu přišlo líto dětí, že vklouzl zpátky do země a zase usnul. Jen sníh a mráz se tam radovaly. „Na tuhle zahradu jaro zapomnělo,“ volaly, „a tak si tu budeme žít celý rok.“ Sníh zakryl velikánským bílým pláštěm trávu a mráz omaloval nastříbrno stromy. Pak nabídly severáku, že u nich může bydlet, a severák hned přiletěl. Byl zachumlaný do kožešin a celé dny burácel po zahradě a komínům sfukoval stříšky. „Roztomilé místečko!“ pravil. „Musíme sem pozvat taky kroupy.“ A tak se přihnaly kroupy. Den co den plné tři hodiny rumplovaly na hradní střechu, až roztřískaly skoro všechny břidlicové tašky a pak se rychle, nejrychleji, jak dokázaly, proháněly kolem dokola po zahradě. Oblečeny byly šedivě a dech měly jako led.
    „Co že to jaro tak dlouho nejde?“ říkal si sobecký obr, sedě u okna a koukaje do své studené bílé zahrady. „Snad se to počasí už jednou změní.“
    Ale jaro nepřišlo vůbec a nepřišlo ani léto. Podzim věnoval každé zahradě zlaté ovoce, jen zahradě obrově nevěnoval žádné. „Je to moc velký sobec,“ prohlásil podzim. A tak tam byla pořád zima a mezi stromy tam tancovaly severák a kroupy a mráz.
    Jednou ráno se obr ještě povaloval v posteli, a tu zaslechl půvabnou hudbu. Tak líbezně zněla jeho uším, že si pomyslel: To jistě jde kolem královská kapela. Ve skutečnosti mu za oknem zpívala jenom drobná konopka, ale on už tak dávno neslyšel ve své zahradě prozpěvovat ptáčka, že mu to připadalo jako nejkrásnější hudba na světě. Pak mu nad hlavou přestaly tancovat kroupy a severák nechal burácení a otevřeným oknem k němu zavanula lahodná vůně. „Tak konečně přišlo jaro!“ řekl si obr, vyskočil z postele a vyhlédl ven.
    A co to spatřil?
    Spatřil přenádhernou scénu. Malou dírou ve zdi vlezly do zahrady děti a usadily se ve větvích stromů. Na každém stromě, na který dohlédl, sedělo nějaké děcko. A stromy se z návratu dětí tak zaradovaly, že se obalily kvítky a nad těmi dětskými hlavinkami mírně mávaly pažemi. A kolem poletovali ptáci a radostně štěbetali a ze zelené trávy se smíchem vykukovaly květiny. Byl to rozkošný výjev. Jenom v jednom koutě byla pořád ještě zima. Byl to ten nejzazší kout zahrady a pohyboval se v něm jakýsi chlapeček. Tak malý, že nedosáhl k větvím stromu, a tak kolem něho pobíhal s hořkým pláčem. Ten strom měl pořád ještě na sobě zmrazky a sníh a pořád ještě nad ním fičel a burácel severák. „Vylez si na mě, chlapečku,“ říkal strom a skláněl větve, jak mohl nejníž. Ale chlapeček byl příliš malinký.
    Obrovi, jak se na to díval, roztávalo srdce. „Jaký jsem to byl sobec!“ řekl si. „Už vím, proč se sem jaru nechtělo. Vysadím toho chudinku chlapečka až do vrcholku stromu a potom zbořím tu zeď a z mé zahrady bude provždy, provždycky dětské hřiště.“ Doopravdy tuze litoval svého chování.
    A tak opatrně sestoupil po schodišti, tichounce otevřel domovní dveře a vyšel do zahrady. Ale děti se ho tak polekaly, když ho uviděly, že se všechny rozutekly, a zahrada se opět proměnila v zimu. Jenom ten malinký chlapeček neutekl, protože měl v očích tolik slz, že obra ani neviděl přicházet. A obr se k němu přikradl, vzal ho něžně do ruky a vysadil ho do koruny stromu. A strom rozkvetl a přiletěli k němu ptáci a dali se na něm do zpěvu a chlapeček rozpřáhl obě paže, objal obra kolem krku a políbil ho. A ostatní děti, když viděly, že obr už není zlý, honem přiběhly zpátky a s nimi přiběhlo jaro. „Teď je to vaše zahrada, dětičky,“ řekl obr a velikánským krumpáčem zboural zeď. A když lidé šli ve dvanáct hodin na trh, zastali obra, jak si hraje s dětmi v nejkrásnější zahradě, jakou kdy viděli.
    Celý den si tam děti hrály a večer přišly dát obrovi sbohem.
    „A kde je ten váš maličký kamarád,“ ptal se obr, „ten chlapeček, co jsem ho vysadil na strom?“ Toho si obr nejvíc zamiloval, protože ten ho políbil.
    „To nevíme,“ odpověděly děti, „ten už je pryč.“
    „Musíte mu vyřídit, aby sem zítra určitě zase přišel,“ pravil obr. Ale děti řekly, že nevědí, kde ten chlapeček bydlí, a že ho až dodneška nikdy neviděly. A obr nesmírně zesmutněl.
    Každé odpoledne, když měly po škole, chodily si teď děti hrát s obrem. Ale ten chlapeček, kterého si obr tolik zamiloval, se už nikdy neukázal. Obr se ke všem dětem choval tuze laskavě, ale přece jen toužil po tom svém prvním přítelíčkovi a často o něm hovořil. „Toho bych tak rád viděl!“ říkával.
   
    Míjela léta a obr velice zestárl a zeslábl. Už si nemohl hrát, a tak jen sedával v ohromné lenošce, díval se na děti, jak si hrají, a obdivoval se své zahradě. „Mám mnoho krásných květin,“ říkával, „ale děti, to jsou květiny ze všech nejkrásnější.“
    Jednoho zimního rána, když se oblékal, vyhlédl z okna. Teď už neměl zimu v nenávisti, protože věděl, že je to vlastně spící jaro a květiny že si odpočívají.
    Najednou si s úžasem promnul oči a díval se a díval. Však to taky byla divuplná podívaná. V nejzazším koutě zahrady byl jeden strom celý obsypán rozkošnými bělostnými kvítky. Větve měl zlaté a viselo na nich stříbrné ovoce a pod stromem stál ten chlapeček, kterého si obr tolik zamiloval.
    S velikou radostí uháněl obr dolů a rovnou do zahrady. A pádil trávou k dítěti. A když přiběhl až k němu, tvář mu zrudla hněvem a vykřikl: „Kdo se to opovážil ti ublížit?“ Neboť na dlaních těch dětských ruček byly stopy po dvou hřebech a stopy po dvou hřebech byly i na nožkách.
    „Kdo se to opovážil ti ublížit?“ křičel obr. „Pověz mi to, a já popadnu svůj veliký meč a zabiju ho!“
    „Ne, ne,“ odvětilo dítě. „Vždyť to jsou rány po lásce.“
    „Kdo jsi?“ zašeptal obr a zmocnila se ho podivná, posvátná bázeň, takže před děťátkem poklekl.
    A dítě se na obra usmálo a řeklo mu: „Jednou jsi mi dovolil, abych si hrál v tvé zahradě. Dnes půjdeš se mnou do mé zahrady, kteráž jest ráj.“
    A když sem toho odpoledne vběhly děti, našly obra mrtvého: ležel pod stromem a celý byl posypán bílými kvítky.