Běžci

Stáhnout   _PRINT

 ( 1)
    Jednou byla vypsána cena, tedy vlastně dvě ceny, malá a velká, za největší rychlost, a to ne v jednom závodu, ale za největší rychlost v běhu po celý rok.
    "Heč, já dostal první cenu! vytahoval se zajíc. "Však taky spravedlnost musí být, když má našinec v porotě příbuzné a dobré přátele. Ale že druhou cenu dostal hlemýžď, to mě skoro uráží!"
    "Ale ne, ne," ujišťoval ho sloupek u vrátek, který byl při rozdílení cen jako svědek, "je přece nutno brát v potaz i píli a dobrou vůli, to řeklo mnoho ctihodných lidí, a já jim to schvaluji. Je sice pravda, že žlemýždi trvalo půl roku, než se dostal přes práh, ale pro něho to byl kalup, a taky si přitom zlomil nohu ve stehně. Nežil pro nic jiného než pro tenhle závod a běžel s celým svým domkem! To je úctyhodný výkon! A proto dostal druhou cenu!"
    "Mě jste ale taky mohli vzít v úvahu," řekla vlaštovka. "Myslím, že nikdo neprokázal větší rychlost než já, když létám a křižuji v povětří. A kde já už všude byla, kolik zemí jsem jen letos navštívila: čtyři!čtyři!čtyři!"
    "A to je taky vaše neštěstí!" řekl sloupek. "Jste moc rozlítaná! Pořád jen pryč, pryč odsud, sotva se u nás jen trochu ochladí. Vy vůbec nevíte, co je to láska k vlasti! Vás nelze vzít v úvahu!"
    "A kdybych zůstala v bažinách a celou zimu tam prospala, pak by to bylo možné?" řekla vlaštovka.
    "Obstarejte si od Bažibaby potvrzení, že jste půlku soutěžní doby prospala ve vlasti, a potom se o cenu můžete ucházet!"
    "Ale já jsem si zasloužil první cenu, a ne druhou!" žehral hlemýžď. "Přece vím, že zajíc pokaždé utíká jen ze zbabělosti, vždycky když si myslí, že mu hrozí nebezpečí, kdežto já jsem si ten závod vzal za životní úkol a ve službě jsem se zmrzačil! Měl-li někdo dostat první cenu, tak určitě já!" - Ale já z toho nebudu dělat žádné pozdvižení, nad to já jsem povznesen!"
    A odplivl si.
    "Já mohu ovšem vždy a všude obhájit, že obě ceny, aspoň pokud jde o můj hlas, byly uděleny naprosto spravedlivě," řekla stará zeměměřičská značka z lesa, která byla členkou rozhodčího soudcovského sboru. "Postupuji vždycky podle pořádku, podle zralé úvahy a výpočtu. Už dřív se mi sedmkrát dostalo té cti spolurozhodovat o udělení ceny; ale teprve dnes jsem prosadila svou vůli. Při každém udílení jsem vycházela z toho, co je dáno. K určení první ceny jsem vždy použila data našeho zasedání. Račte si povšimnout: dnes je třicátého a třicátým písmenem v abecedě je z, to máme zajíc, a tak jsem hlasovala, aby první cenu dostal zajíc. Při udělování druhé ceny, kde lze brát ohled i na výkony předchozích let, jsem zas vyšla z toho, že v porotě zasedám poosmé. Osmé písmeno v abecedě je h, a proto jsem pro druhou cenu dal svůj hlas hlemýždi. Příště přijde řada na ch! - Ve všem musí být zkrátka pořádek, něco, čeho se lze přidržet!"
    "Nebýt mezi rozhodčími, hlasoval bych pro sebe," řekl mezek, který byl také členem poroty, "Je přece nutné brát zřetel nejen na to, jak je kdo rychlý, ale také na jiné okolnosti, jako třeba kolik kdo utáhne. Nu ale na to bych tentokrát nekladl tak velký důraz, ani na to, jak chytře umí zajíc utéct, jak chytře dokáže kličkovat, aby svedl lidi ze stopy a sám se skryl. Ne, je tu ještě jedna věc, na níž ledaskomu záleží a která by neměla zůstat bez povšimnutí, a to je krásno. A k této věci jsem přihlížel, když jsem hleděl na krásně vzrostlé zajícovy uši, dlouhé jedna radost! Jako bych se sám viděl, když jsem byl malý, a tak jsem hlasoval pro zajíce!"
    "Pst!" zabzučela moucha, "tedy já nechci mluvit, chci jen něco říct! A sice to, že já už doběhla nejednoho zajíce. Posledně jsem jednomu zelenáči zlomila zadní běhy. Seděla jsem na lokomotivě před vlakem - tam sedávám často, protože odtamtud mohu nejlíp pozorovat svou vlastní rychlost. Před námi dlouho běžel mladý zajíc a neměl ani tušení, že tam jsem. Nakonec musel uskočit, ale v tom mu lokomotiva, kde jsem seděla, přerazila zadní běhy. Zajíc zůstal ležet, já se vezla dál. Jasně jsem tedy nad ním zvítězila, ne? !Ale mně ta cena není zapotřebí."
    Řekla bych, říkala si v duchu šípková růžička, ale nahlas neřekla nic - nemá v povaze šířit se o svých názorech, ačkoliv by neškodilo, kdyby občas promluvila -, řekla bych, že první čestnou cenu, a druhou taky, měl dostat sluneční paprsek! V okamžení prolétne tu nezměrně dlouhou cestu od slunce k nám na zem a nese v sobě sílu, že jí probudí k životu celou přírodu. Má v sobě i krásu, jež nás růže přiměje rdít se a vydávat vůni! A slavný soud ho zřejmě docela opominul! Kdybych já byla slunečním paprskem, všem porotcům bycvh způsobila úžeh - ale z toho by oni jen zhloupli, ostatně možná že zhloupli stejně! Už nic neřeknu!" myslela si šípková růžička, mír ať zavládne lesu! Je krásné kvést, vonět a osvěžovat, žít v pověstech a písních! Ale sluneční paprsek nás stejně všechny přežije!
    "Jaká je první cena?" dychtila zvědět žížala, která zaspala a přišla teprve teď.
    "Volný přístup do zelné zahrádky!" odpověděl mezek, "Tu cenu jsem navrhl já! Musel ji přece dostat zajíc, a taky ji právem dostal, a já jako myslící výkonný člen poroty jsem rozumně uvážil, co mu bude nejvíc ku prospěchu; teď má tedy zajíc po starosti. A hlemýžď ať si sedí na kamenné zídce, líže mech a opaluje se. Kromě toho je od nynějška přijat mezi přední rozhodčí běžeckých závodů. Je moc dobře mít odborníka ve sboru, jemuž lidi říkají jury! Musím říct, že si od budoucnosti ohromně moc slibuju - začali jsme přece tak úspěšně!"