Látací jehla

Stáhnout   _PRINT

 ( 1)
    Byla jednou jedna látací jehla, tak jemná a tenká, že si namlouvala, že je jehlou na šití.
    "Koukejte dávat pozor, co držíte!" říkala látací jehla prstům, které ji uchopily.
    "Ne abyste mě upustily! Jestli spadnu na zem, jsem schopná nebýt už k nalezení, taková jsem jemná!"
    "To nebude tak hrozné," řekly prsty a pevně ji stiskly v pase.
    "Podívejte, mám doprovod!" chlubila se látací jehla a táhla za sebou dlouhou nit. Uzlík však na ní neměla, a tak aspoň neměla co rozuzlovat.
    Prsty zamířily jehlou rovnou do kuchařčina pantofle, na němž praskl svršek a bylo třeba jej sešít.
    "Taková přízemní práce," žehrala látací jehla. "Pantoflem já přece neprojdu, zlomím se, zlomím!" A zlomila se. "Neříkala jsem to?" řekla látací jehla. "Jsem moc jemná a tenká!"
    Teď už není k ničemu, říkaly si prsty, ale přesto ji musely ještě držet: kuchařka kápla na jehlu pečetní vosk a zapíchla si ji do šátku uvázaného přes prsa.
    "Hleďte, teď je ze mě náprsní jehlice!" řekla látací jehla. "Já věděla, že přijdu ke cti, kdo něčím je, vždycky to někam dotáhne," a zasmála se, ovšem jen v duchu, navenek nikdy není na takové látací jehle vidět, jestli se směje. A teď pyšně seděla, jako by se vezla v kočáře, a rozhlížela se na všechny strany.
    "Dovolíte mi tu čest, zeptat se vás, jste-li ze zlata?" zeptala se špendlíku, který byl v šátku jejím sousedem.
    "Vypadáte moc hezky a máte svou hlavu, jenže maličkou! Koukejte, aby vám vyrostla, protože ne každý má svůj konec zpečetěn!"
    A látací jehla se hrdě vypjala, až z šátku vypadla a octla se ve škopku na nádobí, který kuchařka právě vylévala.
    "Teď se vydáme na cestu," řekla látací jela, "jen abych se neztratila!" Ale neztratila se.
    "Jsem pro tenhle svět moc jemná!" pravila, když trčela na dně odpadní stružky. "Aspoň mě však hřeje vědomí vlastní ceny!"
    A látací jehla se držela zpříma a neztrácela náladu.
    Ve stružce plavalo všechno možné, dřívka, stébla, kusy novin.
    "Koukejte, jak plavou!" říkala látací jehla. "A nemají přitom ani potuchy, co za nimi vězí! Ale vězím tu já, trčím tady a nemám do čeho píchnout. Podívejte to dřívko, nemyslí na světě na nic než na taková dřeva, jako je samo. A tamhle plave stéblo, koukejte, jak se nese, jak se kroutí! Jen na sebe tolik nemysli, mohlo by sis udělat bouli o dláždění! A tamhle nechal někdo plavat noviny, dávno se neví, co v nich je, a ony se přece tak šíří! - Nu ale já jsem zticha a trpělivě čekám. Vím, co jsem, a tím se taky stanu!"
    Jednoho dne si látací jehla všimla, že hned vedle ní se něco překrásně blýská. Myslela, že je to diamant, ale byl to jen střep láhve. A když se tak blýskal, oslovila ho a představila se jako náprsní jehlice!
    "Vy jistě račte být diamant?"
    "Ano, tak něco!" A tak se jeden o druhém mysleli, že jsou velice vzácní, a vykládali si, jak je ten svět namyšlený.
    "Já vám bydlela v krabičce u jedné slečny," povídala látací jehla, "a ta slečna byla kuchařka. Na každé ruce měla pět prstů, ale něco tak nadutého jako těch pět prstů jsem v životě nepoznala. Přitom je měla jen proto, aby mě držely, braly mě z krabičky a zas mě do ní dávaly!"
    "A jestlipak se leskly?"
    "Jestli se leskly? Co vás vede - vytahovaly se! Bylo jich pět bratrů, všichni rození jako prsty, drželi se zpříma jeden vedle druhého, ačkoliv byli nestejně velcí. Krajní Palec Paličák byl krátký a tlustý, vybočoval z řady a v zádech měl jen jeden zlom, takže pokaždé uměl udělat jen jedno pukrle, ale říkával, že kdyby ho někdo člověku usekl, nevzali by toho dotyčného na vojnu.
    Mlsáček si rád smlsnul na sladkém i kyselém, ukazoval na slunce i měsíc a při psaní tlačil na pero.
    Prostředník Majáček koukal ostatním přes hlavu, Blýskáček nosil kolem břicha zlatou obroučku a malý Brnkáček nedělal nic a byl na to hrdý. Jak vám povídám, strašně se vytahovali, nic jiného se o nich nedá říct, a tak jsem se pak radši dala pustit k vodě!"
    "A teď tu spolu vězíme a blýskáme se," řekl střep. Vtom však se do odpadní stružky přihrnulo víc vody, rozlila se přes okraj a strhla skleněný střep s sebou.
    "Povýšil," poznamenala látací jehla. "Já zůstanu tady, jsem příliš jemná, ale je to moje hrdost a ta zasluhuje úcty!" a vypínala se ze dna stružky dál a její myšlenky mířily vysoko.
    "Skoro bych řekla, že jsem se narodila ze slunečního paprsku, tak jsem jemná! Vždycky mi přece připadá, že mě pod vodou hledá samo slunce. Ach, jsem tak jemná, že mě nemůže najít ani vlastní matka. Mít tak svoje staré dobré očko, co se mi ulomilo, myslím, že bych si i zaplakala! Ačkoliv ne, plakat není jemné."
    Jednoho dne se ve stružce hrabalo několik uličníků, nalézali tam staré hřebíky, penízky a tak podobně. Umazaní byli až po uší, ale moc dobře se přitom bavili.
    "Au," vykřikl jeden z nich - píchl se o jehlu.
    "Co je tohle za prevíta!"
    "Já nejsem prevít, já jsem slečna," pronesla látací jehla, ale nikdo to neslyšel. Pečetní vosk se z ní už sloupal, celá zčernala, ale černá zeštíhluje, a tak si jehla myslela, že je ještě jemnější než dřív.
    "Tamhle plave skořápka!" křičeli kluci a zapíchli jehlu do vaječné skořápky.
    "Bílé stěny a sama černá," řekla jehla, "to jde dobře dohromady a bude mě taky líp vidět! Jen abych nedostala mořskou nemoc, to by mě zlomilo!" Ale nedostala mořskou nemoc a nic ji nezlomilo.
    "Proti mořské nemoci je dobré mít žaludek z ocele a nikdy nezapomínat, že našinec je trochu víc než člověk. Mě už ta mořská nemoc přešla! Holenku, čím je kdo jemnější, tím víc vydrží."
    "Křap!" řekla skořápka, když přes ni přejel naložený povoz.
    "Uf, to mě to tlačí!" řekla látací jehla. "Teď tu mořskou nemoc přece jen dostanu! Zlomím se, zlomím!"
    Ale ačkoliv přes ni přejel naložený povoz, nezlomila se. Zůstala ležet pěkně naznak - a ať si tam tedy poleží.