Rybář a jeho duše

Stáhnout   _PRINT

 ( 1)
    Věnováno Její Jasnosti Alici, princezně Monacké
    Každý večer vyplouval mladý rybář na moře a vrhal do vody své sítě.
    Když vanul vítr od pevniny, nechytil rybář nic nebo v nejlepším případě jen něco málo, protože ten vítr byl nelítostný a křídla měl černá a v ústrety se mu vzdouvaly neurvalé vlny. Ale když vanul vítr ke břehu, vznášely se ryby z hlubin a vplouvaly oky do jeho sítí a on je odnášel na trh a prodával.
    Každý večer vyplouval na moře a jednoho večera měl síť tak obtěžkanou, že ji jen stěží vytahoval do lodě. Smál se a říkal si: „To jsem jistě chytil všechny ryby, co tam plavaly, nebo jsem polapil nějakou neohrabanou obludu, které se lidi budou obdivovat, nebo nějakou děsivou příšeru, jakou si přeje mít veliká královna.“ a ze všech sil škubal drsnými provazy, až mu na pažích jako šňůry z modrého emailu na bronzové váze vyvstávaly dlouhé žíly. Pak škubal i za tenčí provázky a blíž a blíž se vynořoval kruh z korkových destiček a posléze se sama síť zvedla k hladině.
    Ale nebyla v ní žádná ryba, ani žádná obluda nebo příšera, jenom tam v hlubokém spánku ležela malá mořská panna.
    Vlasy měla jako zvlhlé zlaté rouno a každý jednotlivý vlas jako nitku ryzího zlata ve skle číše. Tělo měla bílé jako slonovina a její rybí ocas byl ze stříbra a z perel. Stříbro a perly, to byl její ocas a kolem něho se ovíjely zelené mořské řasy. Lasturám se podobaly její uši a rty měla jako korály. O chladná ňadra se jí rozstřikovaly chladné vlny a na očních víčkách se jí třpytila sůl.
    Tak byla krásná, že rybář užasl, když ji spatřil, vztáhl ruku, aby si síť přitáhl až k sobě, naklonil se přes bok lodi a sevřel pannu v náručí. Jak se jí dotkl, vykřikla jako polekaný racek, procitla, s hrůzou na něho upřela světle fialové ametystové oči a vší mocí se mu snažila z objetí vyrvat. Ale on ji tak pevně tiskl k sobě, že mu vyklouznout nemohla.
    Když poznala, že mu rozhodně neunikne, dala se do pláče a žadonila: „Pusť mě, prosím tě, jsem jediná dcera králova a můj otec je už starý a osamělý.“
    Ale mladý rybář odpověděl: „Nepustím tě, leda bys mi slíbila, že kdykoli tě zavolám, připlaveš a budeš mi zpívat, protože ryby rády naslouchají písním mořského národa, a mně se tak naplní sítě.“
    „A když ti toto přislíbím, vpravdě mě necháš jít?“ naříkala mořská panna.
    „Vpravdě tě nechám jít,“ řekl mladý rybář.
    I slíbila mu, co si přál, a zavázala se přísahou mořského národa. A on uvolnil paže a panna, chvějící se nepoznanou bázní, sklouzla do vody.
   
    Každý večer vyplouval mladý rybář na moře, zavolal si mořskou pannu a ona se vynořila z vody a zpívala mu. Kolem ní pluli delfíni a nad hlavou jí divoce kroužili rackové.
    A zpívala úchvatnou píseň. Zpívala totiž o mořském lidu, jak z jeskyně do jeskyně honí svá stáda a mláďátka nosí na ramenou; o tritónech, kteří mají dlouhé zelení vousy a zarostlá prsa a troubí na spirálovité lastury, když se kolem nich ubírá král; o králově paláci, který je celý z jantaru, střechu má z čirého smaragdu a dláždění ze zářivých perel; o mořských zahradách, kde se po celé dny vlní obrovské, filigránsky vypracované vějíře z korálů, kde se jako stříbrní ptáci hbitě míhají ryby, kde se ke skalám tulí sasanky a ve zvrásněném žlutém písku dorůstají malí lososi. Zpívala o velikých velrybách, které připlouvají ze severních moří s ploutvemi ověšenými ostrými rampouchy; o Sirénách, které vyprávějí o tak podivuhodných věcech, že kupci si musí zacpávat uši voskem, aby je neslyšeli, nevrhli se do vody a neutopili se; o potopených galérách s vysokými stěžni, o ztuhlých námořnících, přitisklých k lanoví, a o makrelách, jak veplouvají do otevřených střílen a zase z nich vyplouvají; o drobných vilejších, těch slavných cestovatelích, kteří se přichycují ke kýlům lodí a tak obeplouvají celý svět; o sépiích, které žijí ve stěnách útesů, rozpřahují z nich svá dlouhá černá chapadla, a když se jim zachce noci, dovedou si ji udělat. Zpívala o loděnce, která má vlastní loď pouze pro sebe, loď vyřezanou z opálu a poháněnou hedvábnou plachtou; o šťastných mužích mořského národa, jak hrají na harfy a čarami dokáží uspat velikého Krakena; o malých dětech, jak se chytají kluzkých plískavic a se smíchem se vozí na jejich hřbetech; o mořských pannách, jak spočívají v bílé pěně a vztahují paže po námořnících; o lvounech a jejich zahnutých špičácích a o mořských konících a jejich vlajících hřívách.
    A jak zpívala, z hlubin vyplouvali všichni tuňáci a naslouchali jí a mladý rybář kolem nich rozhazoval sítě a schytával je a ty ostatní lovil oštěpem. A když měl loď plně naloženou, mořská panna se na něj vždycky usmála a ponořila se zpátky do moře.
    Nikdy se však k němu nepřiblížila natolik, aby se jí mohl dotknout. Častokrát na ni volal a prosil ji, ale ona mu nevyhověla, a když se pokoušel na ni dosáhnout, potopila se, jako se potápějí tuleni, a toho dne ji už znovu nespatřil. A zvuk jejího hlasu připadal jeho uším den ze dne sladší. Tak sladký byl její hlas, že rybář zapomínal na sítě a na svou dovednost a přestával si hledět svého plavidla. S rumělkovými ploutvemi a s očima jako zlaté vypukliny ho v celých hejnech míjeli tuňáci, ale on o ně nedbal. Oštěp ležel vedle něho nepoužitý a z proutí upletené koše zůstávaly prázdné. S pootevřenými rty a s očima zamženýma úžasem nečinně sedával ve své lodi a naslouchal, dokud se k němu nepřiplížily a neobklopily ho vodní páry a hnědé údy mu nepostříbřil potulný měsíc.
    Až jednoho večera na ni zavolal a řekl: „Má malá mořská panno, má malá mořská panno, já tě miluji. Přijmi mě za ženicha, neboť já tě miluji.“
    Ale mořská panna zavrtěla hlavou. „Máš lidskou duši,“ odvětila. „Mohla bych tě milovat, jen kdybys poslal pryč svou duši.“
    A mladý rybář si řekl: „K čemu je mi duše? Vždyť ji ani nevidím. Nemohu si na ni sáhnout. Neznám ji. Jistěže ji od sebe pošlu pryč a velice se z toho budu radovat.“ Ze rtů mu vyrazil jásavý výkřik, postavil se v pomalované lodi a vztáhl ruce k vodní panně. „Pošlu pryč svou duši,“ volal, „a ty budeš má nevěsta a já budu tvůj ženich, v hlubinách moře budeme pobývat spolu, ukážeš mi všechno, o čem mi zpíváš, a já budu dělat všechno, co si budeš přát, a naše životy se už od sebe neodloučí.“
    Malá mořská panna se potěšeně zasmála a schovala obličej do dlaní.
    „Ale jak mám svou duši poslat od sebe pryč?“ volal mladý rybář. „Pověz mi, jak se to může stát, a stane se to, uvidíš!“
    „To pohříchu nevím,“ řekla mořská panna. „My, mořský národ, žádné duše nemáme.“ A pohlédla na něho toužebně a potopila se do hlubin.
   
    Nu a nazítří časně zrána, než se slunce dostalo na píď vysoko nad kopce, vypravil se mladý rybář k domu kněze a třikrát zabušil na dveře.
    Mřížkovaným okénkem ve veřeji vykoukl novic, a když viděl, kdo to bušil, odsunul petlici a řekl: „Vstup!“
    A mladý rybář vešel, poklekl na podlahu, vystlanou libě vonícím rákosím, a zahovořil ke knězi, který si četl v Písmu svatém: „Otče, zamiloval jsem se do jedné z dcer mořského národa, ale ve splnění mé touhy mi brání moje duše. Pověz mi, jak mohu svou duši poslat od sebe pryč, já ji vskutku nepotřebuji. Jakou má pro mě moje duše cenu? Vždyť ji a ni nevidím. Nemohu si na ni sáhnout. Neznám ji.“
    Kněz se udeřil v prsa a odpověděl: „Nebesa, nebesa!, ty ses pomátl, nebo jsi snědl nějakou jedovatou bylinu, vždyť duše je to nejušlechtilejší v člověku a byla nám dána Bohem, abychom jí ušlechtile užívali. Není nic drahocennějšího než lidská duše a nic světského ji nemůže vyvážit. Stojí za všechno zlato, co je ho na světě, a je drahocennější než rubíny králů. Pročež na to už nemysli, synu můj, neboť je to hřích, který se neodpouští. A co se mořského národa týče, to jsou zatracenci, a kdož se s nimi stýkají, jsou zatracenci rovněž. Jsou to hovádka polní, jež nerozeznávají dobro do zla a pro něž Pán nezemřel.“
    Mladému rybáři se oči zalily slzami, když vyslechl rozhořčená slova knězova, zvedl se z kleku a pravil: „Otče, faunové si žijí v lese a jsou šťastni a muži mořského národa si s harfami z rudého zlata sedají na skaliska. Učiň, ať jsem jako oni, snažně tě prosím, vždyť jejich dny jsou jako dny květin. A co se mé duše týče, jaký prospěch z ní mám, když se staví mezi mne a bytost, kterou miluji?“
    „Tělesná láska je nestoudná,“ křičel kněz se svraštělým, obočím, „a nestoudné a špatné jsou pohanské bytosti, jimž Bůh trpí, aby se potulovaly po jeho světě. Zlořečeni buďtež mořští pěvci! Slýchám je v nočním čase, pokoušejí se odlákat mě od mého růžence. Ťukají na okno a smějí se. Šeptem mi vyprávějí do uší o svých hazardních radovánkách. Svádějí mě všemi svody, a když se modlím, pošklebují se mi. Jsou to zatracenci, pravím ti, jsou to zatracenci! Pro ně není nebe ani pekla, ani v nebi ani v pekle nebudou velebit jméno Boží.“
    „Otče,“ rozkřikl se mladý rybář, „ty nevíš, co mluvíš. Já jednou lapil do své sítě dceru královu. Je sličnější než jitřenka a bělejší než luna. Dám svou duši na její tělo, za její lásku se zřeknu nebe. Pověz mi, oč tě žádám, a nech mě v pokoji odejít.“
    „Pryč! Pryč!“ křičel kněz. „Tvá milostenka je zatracena a ty budeš zatracen s ní!“ A nedal mu požehnání a odehnal ho od svých dveří.
    Mladý rybář sestoupil na tržiště a kráčel pomalu a s hlavou schýlenou jako člověk, který má zármutek.
    Když ho viděli přicházet kupci, začali si mezi sebou šeptat a jeden z nich mu vykročil vstříc, zavolal na něho jeho jménem a zeptal se: „Co máš na prodej?“
    „Prodám ti svou duši,“ odvětil rybář. „Kup si ji ode mne, prosím tě, mne už omrzela. K čemu je mi duše? Vždyť ji ani nevidím. Nemohu si na ni sáhnout. Neznám ji.“
    Ale kupci se mu vysmáli a řekli: „A k čemu je lidská duše nám? Nestojí ani za zlámanou grešli. Svoje tělo nám prodej, jako otroka, oblékneme tě do tyrského nachu, na prst ti dáme prsten a uděláme z tebe milce naší veliké královny. Ale o duši nám nemluv, ta pro nás neznamená pranic, ta nám nikterak neposlouží.“
    I pomyslel si mladý rybář: „Divná věc! Kněz mi říká, že duše stojí za všechno zlato, co je ho na světě, a kupci tvrdí, že nestojí ani za zlámanou grešli.“ A vyšel z tržiště, sestupoval k mořskému břehu a přemýšlel, co počít.
    V poledne si vzpomněl, že mu jeden z jeho druhů, který chodíval sbírat bylinu svatého Petra, vyprávěl o jisté mladé čarodějce, jež bydlí v jeskyni nahoře nad zálivem a je v čarování velice zběhlá. I sebral se, a tak dychtil po tom, aby se zbavil své duše, že se dal do běhu, a mrak prachu ležel za ním, jak uháněl po pobřežním písku.
    Podle toho, jak ji začala svědit dlaň, poznala mladá čarodějka, že rybář přichází k ní, zasmála se a rozpustila si rudé vlasy. S rudými vlasy, spadajícími po její postavě, stanula ve vchodu do jeskyně a v ruce držela snítku rozkvetlého bolehlavu.
    „Co bys rád? Co bys rád?“ volala, když se, sotva dechu popadaje, vydrápal po příkrém svahu a klesl před ní. „Ryby do sítě, když vítr je zlovolný? Mám rákosovou píšťalku, a na tu když zapískám, připlavou do zálivu parmice. Ale její cena je vysoká, hezký hochu, její cena je vysoká! Co bys rád? Co bys rád? Bouři, aby v trosky obrátila lodi a vyplavila na břeh truhlice s bohatými poklady? Já ovládám víc bouří než vichr, neboť sloužím někomu, kdo je silnější než vichr, a s pomocí síta a štoudve vody dokážu poslat na dno moře i obrovské galéry. Ale mé ceny jsou vysoké, hezký hochu, mé ceny jsou vysoké. Co bys rád? Co bys rád? Vím o květině, která roste v údolí, nikdo jiný o ní neví než já. Má purpurové lístky a uvnitř květu hvězdičku a šťávu bílou jako mléko. Kdyby ses touto květinou dotkl bezcitných rtů královny, šla by ze tebou královna až na konec světa. Z lože králova by vyskočila a až na konec světa by šla za tebou. Ale cena té květiny je vysoká, hezký hochu, cena té květiny je vysoká. Co bys rád? Co bys rád? Umím roztlouci v moždíři ropuchu a udělat z ní vývar, a ten zamíchám rukou umrlce. Postříkej tím vývarem svého nepřítele, když spí, a on se promění v černou zmiji a jeho vlastní matka ho zabije. Otáčením kola dovedu z nebe stáhnout měsíc a v křišťálu ti mohu ukázat smrt. Co bys tedy rád? Co bys rád? Pověz mi, po čem toužíš, a já ti to dám a ty mi zaplatíš patřičnou cenu.“
    „Toužím jen po drobné maličkosti,“ řekl mladý rybář, „a přece kněz se pro ni na mě rozkatil a vyhnal mě. Je to pouhá maličkost, a kupci se mi pro ni vysmáli a odbyli mě. Proto jsem přišel k tobě, i když se o tobě říká, že jsi zlá, a zaplatím ti, ať vyslovíš jakoukoli cenu.“
    „A co by sis přál?“ zeptala se čarodějka a přistoupila k němu blíž.
    „Přál bych si poslat od sebe pryč svou duši,“ odpověděl mladý rybář.
    Čarodějka zbledla a zachvěla se a svým modrým pláštěm si zastřela tvář. „Hezký hochu, hezký hochu,“ zamumlala, „to nedělej, to je hrozná věc.“
    Ale on pohodil hnědými kadeřemi a zasmál se. „Pro mě má duše pranic neznamená,“ pravil. „Vždyť ji ani nevidím. Nemohu si na ni sáhnout. Neznám ji.“
    „A co mi dáš, když ti vyhovím?“ ptala se čarodějka a upřela na něj krásné oči.
    „Pět zlatých penízů,“ řekl, „a své sítě a dům z košatinových stěn, kde bydlím, a pomalovanou loď, na níž se plavím. Jenom mi pověz, jak se zbavím své duše, a dám ti všechno, co mám.“
    Uštěpačně se zasmála a třepla ho snítkou bolehlavu. „Já si umím proměnit v zlato podzimní listí,“ řekla, „a z bledých měsíčních paprsků si umím utkat stříbro, když se mi zachce. Ten, jemuž sloužím, je bohatší než všichni králové světa, jemu patří jejich državy.“
    „Co ti mám tedy dát,“ zvolal, „když cena za tvou pomoc nespočívá ani ve zlatu ani ve stříbře?“
    Čarodějka ho útlou bílou rukou pohladila po vlasech. „Zatančíš si se mnou, hezký hochu,“ zašeptala a přitom se na něj usmála.
    „Nic víc než to?“ zvolal udiveně mladý rybář a zvedl se.
    „Nic víc než to,“ odvětila a znovu se na něj usmála.
    „Při západu slunce si tedy někde v ústraní spolu zatančíme,“ řekl, „a až dotančíme, ty mi povíš, co si přeji vědět.“
    Zavrtěla hlavou. „Až měsíc bude v úplňku, až měsíc bude v úplňku,“ pravila tiše. Rozhlédla se a naslouchala. S křikem vyletěl z hnízda nějaký modrý ptáček a kroužil nad písčinami a drsnou šedivou trávou prošustěli tři kropenatí ptáčci a hvízdali jeden na druhého. Jiné zvuky slyšet nebylo, až na zvuky vln, hluboko dole rozhrabujících ohlazené oblázky. Čarodějka vztáhla ruku, přitáhla si rybáře k sobě a zvedla suché rty těsně k jeho uchu.
    „Dnes v noci přijdeš na vrcholek hory,“ šeptala. „Je sabat a bude tam On.“
    Mladý rybář sebou trhl a pohlédl na ni a ona ukázala bílé zuby a zasmála se.
    „Kdo to je, ten On?“
    „Na tom nezáleží,“ odvětila. „Přijď dnes v noci a zůstaň stát pod větvemi habru a čekej, až se objevím. Vyřítí-li se na tebe černý pes, švihni ho vrbovým prutem, a on uteče. Promluví-li na tebe sova, neodpovídej jí. Až měsíc bude v úplňku, budu u tebe a zatančíme si v trávě.“
    „A přísaháš, že mi povíš, jak to mám udělat, abych od sebe poslal pryč svou duši?“ vyptával se.
    Vystoupila do sluneční záře a rudé vlasy jí zvlnil vánek. „Přísahám při kozlích kopytech,“ řekla mu v odpověď.
    „Pak jsi ta nejlepší ze všech čarodějek,“ zvolal mladý rybář, „a já si s tebou dnes v noci dozajista zatančím na vrcholku hory. Mělas ode mne chtít buď zlato nebo stříbro. Ale jakou cenu jsi vyslovila, takovou ti zaplatím, vždyť to je maličkost.“ A smekl před ní čapku, hluboce se sklonil a celý rozradovaný běžel zpátky k městu.
    Čarodějka se za ním dívala, a když jí zmizel z očí, vešla do jeskyně, ze skříňky z vyřezávaného cedrového dřeva vyňala zrcadlo, zasadila je do rámu, na řeřavém dřevěném uhlí před ním zapálila verbenu a zahleděla se do něho skrze pletence kouře. Po chvilce zlostně zaťala pěsti. „Mohla jsem ho získat sama,“ zamručela, „jsem přece stejně sličná jako ona.“
    Toho večera, když vyšel měsíc, vyšplhal se mladý rybář na vrcholek hory a postavil se pod větve habru. Jako kruhový štít z vyleštěného kovu leželo mu u nohou moře a po malém zálivu se posouvaly stíny rybářských bárek. Jménem ho zavolala veliká sova se sírově žlutýma očima, ale on jí nedal odpověď. A přiřítil se k němu černý pes a vrčel na něho. Rybář ho švihl vrbovým prutem a pes s kňučením odběhl.
    O půlnoci jako netopýři přiletěly povětřím čarodějnice. „Fjú!“ křičely, když se snesly na zem. „Tady je někdo, koho neznáme!“ A čenichaly a tlachaly mezi sebou a všelijak na sebe posuňkovaly. Poslední se objevila mladá čarodějka a rudé vlasy jí poletovaly ve větru. Oděna byla v háv ze zlatohlavu s vyšitými pavími oky a na hlavě měla čepeček ze zeleného aksamitu.
    „Kde je On? Kde je On?“ vřeštěly čarodějnice, když ji spatřily, ale mladá čarodějka se jen zasmála, rozběhla se k habru, popadla za ruku rybáře, zavedla ho do měsíčního jasu a dala se s ním do tance.
    Vířili a vířili v kole a mladá čarodějka vyskakovala do takové výše, že rybář pokaždé zahlédl šarlatové podpatky jejích střevíčků. Pak se přímo přes ně přehnal dusot koně pádícího tryskem, ale žádného koně nebylo vidět a rybář pocítil strach.
    „Rychleji!“ křičela čarodějka, ovinula mu paže kolem krku a horce mu dýchala do tváře. „Rychleji, rychleji!“ křičela a rybář měl dojem, že se mu země prudce točí pod nohama, mozek se mu mátl a padla na něj veliká hrůza, jako kdyby se na něj upřeně díval zloduch. A posléze si uvědomil, že ve stínu skály stojí postava, která tu prve nebyla.
    Byl to muž v černém sametovém šatě španělského střihu. Obličej měl neobvykle bledý, ale jeho ústa byla jako pyšný rudý květ. Vypadal znaveně, opíral se o skálu zády a netečně si pohrával s rukojetí dýky. Vedle něho v trávě ležel klobouk s péry a pár jezdeckých rukavic, pošitých v podivném vzoru drobnými perličkami a se zlatými krajkami na manžetách. Z ramen mu visel krátký pláštík, lemovaný sobolinou, a jemné bílé ruce mu zdobily prsteny. Přes oči mu klesala těžká víčka.
    Mladý rybář na něho hleděl jako uhranutý. Posléze se jejich pohledy setkaly, a ať se pak rybář kamkoli stočil v tanci, neustále měl pocit, že se oči toho muže na něho upírají. Slyšel, jak se čarodějka směje, popadl ji v pase a divoce ji roztáčel a roztáčel.
    Najednou někde v lese zaštěkal pes a roztančené čarodějnice se zastavily; v párech kráčely ke skále, poklekaly a líbaly tomu muži ruce. Při každém polibku zavadil o mužovy hrdé rty nepatrný úsměv, jako když křídlo ptáka zavadí o vodní hladinu a rozesměje ji. Jenomže v mužově úsměvu se zračilo pohrdání. A stále upíral pohled na mladého rybáře.
    „Pojď! Vzdáme mu čest!“ zašeptala čarodějka a vedla rybáře ke skále. A rybář velice zatoužil udělat to, co mu čarodějka káže, a šel za ní. Ale když došel až k tomu muži, poznamenal se na prsou, aniž věděl proč, znamením kříže a s úctou vyslovil svaté jméno.
    Jen to učinil, čarodějnice zaječely jako jestřábi a odletěly a ta sinalá tvář, která ho stále pozorovala, se zkřivila bolestivou křečí. Muž se vyšvihl do sedla, otočil se a smutně pohlédl na rybáře.
    I čarodějka s rudými vlasy chtěla odletět, ale rybář ji chytil za obě ruce a pevně ji zadržel.
    „Pusť mě,“ křičela, „a nech mě jít. Vyslovil jsi, co nemá být vysloveno, a poznamenal ses znamením, na něž nesmíme popatřit.“
    „Nešť!“ odpověděl. „Ale nepustím tě, dokud mi neprozradíš to tajemství.“
    „Jaké tajemství?“ zvolala čarodějka. Zápasila s ním jako divoká kočka a kousala se do rtů, potřísněných pěnou.
    „Však ty víš!“ řekl jí v odpověď.
    Trávově zelené oči se jí zamžily slzami a zaprosila rybáře: „Cokoli ode mne chtěj, jen toto ne!“
    Zasmál se a přidržel ji ještě pevněji.
    Když pochopila, že se nevyprostí, zašeptala: „Já jsem přece stejně sličná jako ta dcera moře, stejně půvabná jako dívky, co přebývají v modrých vlnách.“ A lísala se k němu a přitiskla se tváří k tváři jeho.
    On se však od ní hněvivě odtrhl a řekl: „Jestli nedodržíš slib, který jsi mi dala, zabiju tě pro falešné čáry!“
    Zpopelavěla jako kvítky stromu Jidášova a zachvěla se. „Budiž,“ hlesla. „Je to tvoje duše, ne moje. Nalož s ní, jak ti libo.“ A vyňala zpod pásu malý nožík se střenkou ze zelené zmijí kůže a podala mu ho.
    „Jak ten pomůže?“ zeptal se jí udiveně.
    Chvilku mlčela a obličejem jí přeletěl výraz hrůzy. Pak si z čela odhrnula vlasy a s podivným úsměvem zahovořila k rybáři: „Co lidé považují za stín těla, to není stín těla, ale tělo jeho duše. Postav se zády k měsíci na mořský břeh, od obrysu chodidel odřízni svůj stín, kterýž je tělem tvé duše, a požádej svou duši, aby tě opustila, a ona tě opustí.“
    Mladý rybář se roztřásl. „Je to pravda?“ zeptal se.
    „Je to pravda a kéž bych ti ji byla neřekla,“ zvolala čarodějka a s pláčem mu objala kolena.
    Odstrčil ji, nechal ji klečet v husté trávě, a odcházeje k okraji srázu, zasunul si za opasek její nožík. Pak začal slézat dolů.
    A jeho duše, která v něm dlela, na něho zavolala a říkala: „Hle! Dlím v tobě už dlouhá léta a jsem tvou služebnicí. Neposílej mě pryč, vždyť co zlého jsem ti udělala?“
    Mladý rybář se zasmál: „Nic zlého jsi mi neudělala, ale já tě nepotřebuji,“ odpověděl. „Svět je širý a je také nebe a peklo a ten soumračně šerý dům mezi nebem a peklem. Jdi si tedy kam chceš, ale mě už neobtěžuj, neboť mne volá má milovaná.“
    Duše žalostivě žadonila, ale on toho nedbal, a protože měl v nohách jistotu divoké kozy, skákal ze skaliska na skalisko, až konečně seběhl na rovinu a na žlutou mořskou pláž.
    S bronzovými údy a pevnými svaly jako socha vytvořená nějakým Řekem stanul na písku zády k měsíci a z mořské pěny se vynořily bílé paže a kynuly mu a z vln se zvedaly nejasné postavy a holdovaly mu. A před ním ležel jeho stín, kterýž byl tělem jeho duše, a za ním v medově zbarveném vzduchu visela luna.
    A duše mu řekla: „Musíš-li mě skutečně od sebe odehnat, alespoň mě neposílej do světa bez srdce. Svět je krutý, dej mi s sebou své srdce.“
    Pohodil hlavou a usmál se. „A čím bych miloval svou milovanou, kdybych srdce dal tobě?“
    „Ach, buď milosrdný,“ pravila duše. „Dej mi své srdce, neboť svět je velice krutý a já mám strach.“
    „Mé srdce patří mé lásce,“ řekl rybář, „pročež nezdržuj a už se kliď!“
    „A já nemám lásku poznat?“ zeptala se duše.
    „Kliď se, já tě nepotřebuji,“ křikl mladý rybář, uchopil nožík se střenkou ze zelené kůže zmijí a od obrysu svých chodidel odřízl svůj stín a stín se vztyčil, stanul před ním a díval se na něj a byl to celý on.
    Rybář ucouvl a zastrčil nůž za opasek. Zmocnila se ho posvátná bázeň. „Kliď se,“ zamručel, „a tvoji tvář ať už nikdy nespatřím!“
    „Naopak, my se musíme opět setkat,“ řekl stín. Hlas měl tichý, připomínající flétnu, a když hovořil, jeho rty se sotva pohybovaly.
    „Jak bychom se mohli setkat?“ podivil se rybář. „Nepůjdeš přece za mnou do hlubin moře!“
    „Jedenkrát v každém roce přijdu na toto místo a zavolám tě,“ řekl stín. „Může se stát, že mě budeš potřebovat.“
    „K čemu bych tě mohl potřebovat?“ zvolal rybář. „Ale budiž, jak si přeješ.“ A vrhl se do vody a tritóni zatroubili na rohy a malá mořská panna se mu vznesla vstříc, objala ho kolem krku a políbila ho na ústa.
    A duše stála na opuštěné pláži a dívala se na ně. A když se potopili do moře, s pláčem odcházela přes mokřinu.
   
    Když uplynul rok, přišla duše na břeh moře, zavolala na mladého rybáře, a on se vynořil z hlubiny a ptal se: „Proč mě voláš?“
    A jeho oživlý stín odvětil: „Pojď blíž, ať si můžeme promluvit, neboť jsem viděl podivuhodné věci.“
    I připlaval rybář blíž, zůstal ležet na mělčině, hlavu si opřel o ruku a naslouchal.
   
    A stín mu vyprávěl: „Když jsem od tebe odešel, obrátil jsem se tváří k Východu a vydal jsem se na cestu. Z Východu přichází všechna moudrost. Šest dní jsem putoval a sedmého dne jsem došel k pahorku, který se zvedá ve vlasti Tatarů. Usedl jsem do stínu tamaryšku, abych se ochránil před sluncem. Zem byla vyschlá a spálená žárem. Po pláni sem a tam přecházeli lidé jako mouchy lezoucí po puklici z vyleštěné mědi.
    Když nastalo poledne, na pokraji té ploché krajiny se zvedl mrak červeného prachu. Jakmile si ho Tataři všimli, napjali své pomalované luky, vyskočili na malé koníky a pádili mraku vstříc. Ženy s jekotem prchaly k těžkým vozům a ukryly se za plstěné závěsy.
    Za soumraku se Tataři vrátili, ale pět jich chybělo a mezi těmi, co přijeli zpátky, bylo nemálo raněných. Připřáhli koně k vozům a kvapně odjeli. Z jedné jeskyně vylezli tři šakalové a dívali se za nimi. Potom zvedli nozdry a čenichali, načež odklusali opačným směrem.
    Když vyšel měsíc, spatřil jsem na pláni oheň a vydal jsem se k němu. Na koberečcích kolem něho seděla skupina kupců. Za nimi byli ke kůlům přivázáni jejich velbloudi. Černoši, které měli za služebníky, stavěli na písku stany z vydělávaných koží a budovali vysokou ohradu z opuncií.
    Jen jsem se přiblížil, zvedl se náčelník těch kupců, vytáhl meč a ptal se mne, co u nich pohledávám.
    Odvětil jsem, že ve své zemi jsem byl vladařem a že jsem unikl Tatarům, kteří ze mne chtěli udělat svého otroka. Náčelník se usmál a ukázal pět hlav, nabodnutých na dlouhých bambusových tyčích.
    Pak se mne zeptal, kdo je prorokem božím, a já mu odpověděl, že Mohamed.
    Jak jméno toho falešného proroka uslyšel, uklonil se, vzal mě za ruku a posadil mě vedle sebe. Jeden černoch mi přinesl trochu kobylího mléka v dřevěné misce a kus opečeného jehněčího masa.
    Za úsvitu jsem vyrazili na cestu. Já jsem jel na velbloudu s červenou srstí hned vedle náčelníka a před námi běžel běžec s kopím. Po obou stranách nás provázeli bojovníci a za námi šli mezci se zbožím. Ta karavana čítala čtyřicet velbloudů a dvakrát čtyřicet bylo mezků.
    Z vlasti Tatarů jsme se dostali do vlasti těch, kdož proklínají měsíc. Viděli jsme okřídlené lvy, střežící na bílých skalách zlato, a šupinaté draky, spící v jeskyních. Když jsme putovali přes hory, tajili jsme dech, aby nás nezavalily laviny, a každý z nás si převázal oči mušelínovým závojem. Když jsme putovali údolími, z dutých stromů nás šípy ostřelovali pygmejové a v hodinách nočních jsme slyšeli divochy, jak buší do bubnů. Když jsme dorazili z Věži opic, předložili jsme opicím ovoce a ony nám neublížily. Když jsme dorazili k Věži hadů, dali jsme hadům do mosazných nádob teplé mléko a oni nás nechali projít. Třikrát jsme se na své pouti ocitli na březích řeky Oxu. Přeplavili jsme se přes ni na dřevěných vorech s velikánskými koženými měchy, nafouknutými vzduchem. Zuřivě nás napadali hroši a chtěli nás usmrtit. Velbloudi se před nimi třásli.
    Králové každého města od nás vybírali poplatky, avšak nestrpěli, abychom prošli jejich branami. Přes zeď nám házeli chléb, kukuřičné placičky pečené na medu a koláče z jemné mouky, plněné datlemi. Za každých sto košů jsme jim dali slzu jantaru.
    Když nás viděli přicházet obyvatelé vesnic, otravovali studny a prchali vysoko do hor. Bojovali jsme s Magadaji, kteří se rodí staří, každým rokem jsou mladší a mladší a umírají jako malé děti; a s Laktroji, kteří tvrdí, že jsou syny tygrů, a žlutě a černě se pomalovávají; a s Auranty, kteří své mrtvé pochovávají do vrcholků stromů a sami žijí v temných slujích, aby je nezahubilo slunce, jež je jejich bohem; a s Krimniany, kteří uctívají krokodýla, splétají mu náušnice ze zelených travin a krmí ho máslem a čerstvou drůbeží; a s Agazonbaji, kteří mají psí obličeje; a se Sibany, kteří mají koňské nohy a běhají hbitěji než koně. Třetina naší skupiny zahynula v bojích a třetina zahynula strádáním. Zbylí reptali proti mně a říkali, že jsem jim přinesl neštěstí. I vytáhl jsem zpod kamene rohatou zmiji a nechal jsem se uštknout. Když viděli, že jsem z toho neochořel, dostali strach.
    Ve čtvrtém měsíci jsme dorazili k městu Illel. Byla už noc, když jsme vjeli do háje, který je venku před hradbami, a vzduch byl dusný, neboť luna procházela znamením štíra. Natrhali jsme si ze stromů zralá granátová jablka, rozlamovali jsme je a pili jejich sladkou šťávu. Pak jsme ulehli na koberečky a čekali na úsvit.
    Za úsvitu jsme vstali a zabušili na městskou bránu. Byla z červeného bronzu a ozdobená rytinami mořských saní a saní okřídlených. Z cimbuří vyhlédly stráže a ptaly se, co tam pohledáváme. Tlumočník naší karavany odpověděl, že jsme s hojným zbožím přicestovali z ostrova Sýrie. Stráže si vyžádaly zástavu, prohlásily, že bránu nám otevřou v poledne, a přikázaly, abychom se do té doby nevzdálili.
    V poledne pak bránu otevřely, a sotva jsme vešli dovnitř, z domů se v zástupech hrnuli lidé, aby se na nás podívali, a městem se jal procházet hlasatel a vyvolával skrze ulitu. A stanuli jsme na tržišti a černoši rozvázali stůčky vzorkovaných látek a otevřeli vyřezávané truhlice ze sykomorového dřeva. A jakmile svůj úkol splnili, kupci rozložili své cizokrajné zboží, voskovaná plátna z Egypta a barvená plátna z vlasti Etiopů, nachové látky z Tyru a modré čalouny ze Sidonu, číše z chladivého jantaru a křehké nádobky ze skla a pozoruhodné nádobky z pálené hlíny. Ze střechy jednoho domu nás pozoroval hlouček žen. Jedna z nich měla škrabošku ze zlacené kůže.
    Prvního dne přišli kněží a směňovali s námi zboží, druhého dne přišla šlechta a třetího dne přišli řemeslníci a otroci. Takovému obyčeji musí se tam podrobit všichni kupci, dokud meškají ve městě.
    My jsme tam meškali celý měsíc, a když měsíce ubývalo, já se už začínal nudit, i vydal jsem se na potulku ulicemi a přišel jsem do zahrady boha toho města. Mezi zelenými stromy se tam mlčky pohybovali kněží ve žlutých hávech a na dlažbě z černého mramoru stál dům, červený jako růže, a v tom přebýval sám bůh. Dveře domu pokrýval jemně poprášený lak a byly na nich zlaté vyleštěné reliéfy býků a pávů. Převislá střecha byla z porcelánu, zeleného jako moře, a z přečnívajících okapů visely girlandy drobných zvonečků. Když kolem přelétaly bílé holubičky, dotkly se vždycky těch zvonečků křídly a rozcinkaly je.
    Před průčelím svatyně byla nádrž s průzračnou vodou, vydlážděná žilkovaným onyxem. Ulehl jsem vedle ní a bledými prsty jsem se dotýkal širokých listů. Přišel ke mně jeden z kněží a zůstal za mnou stát. Na nohou měl sandály, jeden z hebké hadí kůže, druhý z ptačího peří, na hlavě černou plstěnou mitru, vyzdobenou stříbrnými půlměsíci. Jeho roucho bylo utkáno ze sedmi žlutí a nakadeřené vlasy měl obarvené antimonitovým práškem.
    Po chvíli na mne promluvil a tázal se, co je mým přáním.
    Řekl jsem mu, že mým přáním je vidět boha.
    „Bůh je na lovu,“ pravil kněz a divně se na mě díval malýma šikmýma očima.
    „Pověz mi, v kterém lese, a já se jím budu projíždět s ním.“
    Dlouhými špičatými nehty pročísl jemné třásně na své tunice. „Bůh spí,“ zamručel.
    „Pověz mi, na kterém lehátku, a já ho budu střežit,“ odpověděl jsem.
    „Bůh je na hostině,“ řekl zvýšeným hlasem.
    „Má-li tam víno sladké, budu je popíjet s ním, má-li víno trpké, budu je s ním popíjet rovněž,“ zněla má odpověď.
    S údivem se maličko uklonil, vzal mě za ruku, zvedl mě a vedl do svatyně.
    V první komnatě jsem uviděl modlu sedící na jaspisovém trůnu, olemovaném velikými orientálními perlami. Byla vyřezána z ebenu, a pokud jde o rozměry, měla rozměry člověka. Na čele jí zářil rubín a z vlasů jí kapal na stehna hustý olej. Nohy se jí rděly krví nedávno zabitého kůzlete a kolem beder měla pás se sedmi vsazenými beryly.
    Zeptal jsem se kněze: „Toto je bůh?“ a on mi odvětil: „Toto je bůh!“
    „Ukaž mi boha,“ zvolal jsem, „nebo si můžeš být jist, že tě zabiji.“ A dotkl jsem se jeho ruky, a ta odumřela.
    Kněz úpěnlivě žadonil řka: „Nechť pán můj vyhojí služebníka svého, a já mu ukáži boha.“
    I dýchl jsem dechem svým na jeho ruku, a ta opět ožila, a třesoucí se kněz mě zavedl do druhé komnaty, a já uviděl modlu stojící na lotosu z nefritu ověšeném velikými smaragdy. Byla vyřezána ze slonové kosti, a pokud jde o rozměry, měla dvojnásobné rozměry člověka. Na čele jí zářil chrysolit a prsa měla potřená myrhou a skořicí. V jedné ruce držela zakřivené žezlo z nefritu, v druhé křišťálovou kouli. Na nohou měla mosazné kothurny a silný krk jí ovíjel vínek ze selenitů.
    Zeptal jsem se kněze: „Toto je bůh?“ a on mi odvětil: „Toto je bůh!“
    „Ukaž mi boha,“ zvolal jsem, „nebo si můžeš být jist, že tě zabiji.“ A dotkl jsem se jeho očí, a ty osleply.
    Kněz úpěnlivě žadonil řka: „Nechť pán můj vyhojí služebníka svého, a já mu ukáži boha.“
    I dýchl jsem dechem svým na jeho oči, a těm se vrátil zrak, a kněz se znovu roztřásl a zavedl mě do třetí komnaty, a hle!, tam nebyla žádná modla, aniž jiné zpodobení boha, bylo tam pouze kulaté kovové zrcadlo, postavené na kamenném oltáři.
    Zeptal jsem se kněze: „Kde je bůh?“
    A on odpověděl: „Není jiný bůh než toto zrcadlo, které vidíš, neboť to je zrcadlo moudrosti. Zrcadlí všechno, co je na nebi a na zemi, až na tvář toho, kdo do něho hledí. Toho nezrcadlí, a tak ten, kdo do něho hledí, může být moudrý. Je zde mnoho dalších zrcadel, ale to jsou jen zrcadla domněnek. Jedině toto zrcadlo je zrcadlo moudrosti. Ti, kdož toto zrcadlo vlastní, vědí vše, nic není před nimi skryto. Zatímco ti, kdož je nevlastní, nemají moudrost. Proto je to bůh a my se mu klaníme.“ Pohlédl jsem do toho zrcadla a bylo tomu přesně tak, jak kněz pravil.
    Udělal jsem něco neslýchaného, ale na tom už nezáleží, co jsem udělal, důležité je, že v jednom údolí, které je odtud vzdáleno pouhý den cesty, mám schované zrcadlo moudrosti. Stačí, abys mi dovolil znovu do tebe vstoupit a být tvým služebníkem, a budeš moudřejší než všichni mudrci, tobě bude patřit všechna moudrost. Dovol, ať do tebe vstoupím, a nikdo nebude tak moudrý jako ty.„
    Ale mladý rybář se zasmál. „Láska je víc než moudrost,“ zvolal, „a ta malá mořská panna mě miluje.“
    „Ó nikoli, není nad moudrost.“ řekl stín.
    „Láska je víc,“ odvětil mladý rybář, potopil se do hlubiny a duše s pláčem odcházela přes mokřinu.
   
    A když uplynul rok, přišla duše k moři, zavolala na mladého rybáře, a on se vynořil z hlubiny a ptal se: „Proč mě voláš?“
    A jeho oživlý stín odvětil: „Pojď blíž, ať si můžeme promluvit, neboť jsem viděl podivuhodné věci.“
    I připlaval rybář blíž, zůstal ležet na mělčině, hlavu si opřel o ruku a naslouchal.
   
    A stín mu vyprávěl: „Když jsem od tebe odešel, obrátil jsem se tváři k Jihu a vydal jsem se na cestu. Z Jihu přichází všechno drahocenné. Šest dní jsem putoval po cestách, jež vedou k městu Aštér, po těch prašných, červeně zbarvených cestách, po nichž chodívají poutníci, putoval jsem a zrána sedmého dne jsem zvedl oči a hle!, město Aštér leželo u mých nohou, rozkládá se totiž v údolí.
    Devaterými branami se vchází do tohoto města a před každou tou branou stojí bronzový kůň, který vždycky zařehtá, když z hor sestoupí beduíni. Hradby jsou pobity mědí a strážní věže na hradbách mají bronzové střechy. V každé věži stojí lučištník s lukem v ruce. Při východu slunce udeří šípem na gong, a když slunce zapadá, zatroubí na roh z rohu zvířecího.
    Když jsem chtěl vstoupit do města, strážci mě zastavili a ptali se mne, kdo jsem. Řekl jsem jim v odpověď, že jsem derviš a že putuji do Mekky, kde se nalézá zelený závoj, na němž je rukama andělů stříbrnými písmenami vyšit korán. Byli jati úžasem a snažně mě prosili, abych vešel.
    Uvnitř je to navlas jako v bazaru. Škoda, žes nebyl se mnou. Nad úzkými uličkami se jako velicí motýli třepetají pestré papírové svítilny. Když přes střechy zafouká vítr, stoupají a zase klesají jako barevné bubliny. Před svými stánky sedí na hedvábných koberečcích kupci. Mají rovně zastřižené černé plnovousy, turbany pokryté zlatými cekýny a mezi chladnými prsty jim proklouzávají dlouhé šňůry jantarových kuliček a vyřezávaných broskvových pecek. Jedni prodávají galbanum a nard a zvláštní voňavky z ostrovů v Indickém oceánu a hustý olej z červených růží a myrhu a malým hřebíčkům podobný hřebíček. Když se u nich zastavíš na kus řeči, přihodí na řeřavé dřevěné uhlí v kovovém košíku špetku kadidla, aby provoněli vzduch. A viděl jsem Syřana, který oběma rukama držel tenký prut, připomínající rákosovou třtinu; z opalujícího se prutu stoupal v šedých závitech kouř a jeho vůně byla vůní mandloně na jaře. Jiní kupci prodávají stříbrné náramky, celé hustě poseté mléčně modrými tyrkysy, a nákotníčky z mosazného drátu s třásněmi z perliček a tygří drápy, zasazené do zlata, a drápy té nazlátlé kočky levharta, rovněž zasazené do zlata, a náušnice z provrtaných smaragdů a prsteny vydlabané z nefritu. Z čajoven se nesou zvuky kytar a po kolemjdoucích se z nich s bílými usměvavými tvářemi dívají kuřáci opia.
    Věru škoda, žes nebyl se mnou. Davem lidí si tam lokty razí cestu prodavači vína, na ramenou ohromné černé měchy. Většina z nich prodává víno z Šírázu, a to je sladké jako med. Podávají je v malých kovových číškách a pohazují je plátky růží. Na tržišti stojí prodavači ovoce všeho druhu: zralé fíky s tou zkrvaveně nachovou dužninou, melouny vonící pižmem a žluté jako topasy, žlutavá a růžová jablka, hrozny bílého vína, kulaté rudozlaté pomeranče a vejčité žlutozlaté citróny. Jednou jsem tamtudy viděl procházet slona. Chobot měl pomalovaný rumělkou a indickým šafránem a přes uši mu přehodili síť z karmínových hedvábných šňůr. Zastavil se u jednoho stánku a začal se krmit pomeranči, ale prodavač se tomu jenom smál. Nedovedeš si představit, jak zvláštní jsou to lidé. Když mají radost, zajdou k ptáčníkům, koupí si ptáčka v kleci a pustí ho na svobodu, aby měli radost ještě větší, a když jsou smutní, mrskají se trnitými pruty, aby se jejich žal nezmírnil.
    Jednou večer jsem potkal několik černochů, kteří procházeli bazarem s těžkým palankýnem. Byl zbudován ze starého bambusu a držadla měl rumělkově nalakovaná a ozdobená mosaznými pávy. Okénka zastíraly teninké mušelínové záclonky, pošité krovkami brouků a drobounkými perličkami, a když mě ten palankýn míjel, vyhlédla z něho bledolící Čerkeska a usmála se na mě. Šel jsem za ní a černoši přidali do kroku a zlostně se mračili. Já však toho nedbal. Zmocnila se mne veliká zvědavost.
    Posléze se černoši zastavili před krychlovým bílým domem. Neměl vůbec žádná okna, jen malá dvířka jako dvířka do hrobky. Černoši postavili palankýn a třikrát zaklepali měděným kladívkem. Mřížkou vyhlédl Armén v kaftanu ze zelené kůže, a když příchozí poznal, otevřel, rozvinul po zemi koberec a žena vstoupila. Když vcházela do domu, otočila se a znovu se na mě usmála. Nikdy jsem neviděl nikoho tak bledého.
    Sotva vyšel měsíc, vrátil jsem se do těch končin a hledal jsem ten dům, ale ten už tam nebyl. Když jsem to zjistil, pochopil jsem, kdo byla ta žena a proč se na mě usmála.
    Velká škoda, žes nebyl se mnou. Při slavnosti novoluní vyšel ze svého paláce mladý císař a šel se modlit do mešity. Vlasy a vousy měl nabarvené plátky růží a líce popudrované ryzím práškovým zlatem. Jeho chodidla a dlaně byly ožlutěny šafránem.
    Při východu slunce vykročil ze svého paláce v rouše stříbrném a při západu se tam vracel v rouše zlatém. Lidé se vrhali na zem a zahalovali si obličeje, ale mně se nechtělo. Zůstal jsem stát u stánku prodavače datlí a čekal jsem. Když si mne císař povšiml, povytáhl nabarvené obočí a zastavil se. Já stál naprosto nehybně a nikterak jsem mu neprojevil úctu. Lidé žasli nad mou smělostí a radili mi, abych uprchl z města. Nebral jsem na to zřetel a šel jsem si sednout k prodavačům cizích bůžků, kteří jsou pro svou úskočnost ve všeobecném opovržení. Když jsem jim pověděl, jak jsem se zachoval, každý mi dal jednoho bůžka a všichni mě prosili, abych se od nich vzdálil.
    Té noci, když jsem ležel na poduškách v čajovně, která je v ulici Granátovníků, vstoupily náhle císařovy stráže a odvedly mě do paláce. Jakmile jsem tam vešel, zavřely za mnou všechny dveře a zajistily je řetězy. Uvnitř bylo rozlehlé nádvoří, kolem dokola obklopené arkádami. Zdi byly z bělostného alabastru s porůznu vsazenými modrými a zelenými dlaždičkami. Sloupy byly ze zeleného mramoru a dláždění z mramoru připomínajícího květy broskvoní. Nic podobného jsem jakživ neviděl.
    Když jsem kráčel přes nádvoří, z jednoho balkónu se po mně dívaly dvě ženy v závojích a proklínaly mě. Stráže mě pobízely ke spěchu a koncem kopí zvonily o vyleštěnou podlahu. Pak otevřely bránu vypracovanou ze slonoviny a já se ocitl v zavlažované sedmiterasové zahradě. Byla ozářena kalíškovitými tulipány, nádhernými svlačci a stříbřitými aloemi. Jako křišťálová lodyha rákosu vznášel se v zešeřelém vzduchu vodotrysk. A cypřiše se podobaly dohořelým pochodním. Na jednom z nich zpíval slavík.
    Na konci zahrady stál malý altán. Když jsme došli až k němu, vyšli nám v ústrety dva eunuši. Jejich tlusté postavy se v chůzi kolébaly. Zvědavě po mně pokukovali zpod žlutých víček. Jeden z nich odvedl stranou velitele stráže a tiše mu něco špital. Druhý eunuch neustále žvýkal navoněná cukrátka, která si afektovanými gesty bral z oválné krabičky z jasně fialového emailu.
    Po chvilce propustil velitel stráže své vojáky. Vraceli se do paláce a za nimi pomaloučku odcházeli i eunuši a ze stromů, kolem nichž kráčeli, si trhali sladké moruše. Ten starší eunuch se jednou otočil a usmál se na mě krutým úsměvem.
    Pak velitel stráže pokynul ke vchodu do altánu. Bez zachvění jsem vykročil, odsunul jsem těžký závěs a vstoupil jsem dovnitř.
    Na lehátku z obarvených lvích koží se tam pohodlně roztahoval mladý císař a na zápěstí mu seděl veliký sokol. V pozadí stál Núbijec v mosazně žlutavém turbanu, do pasu nahý a s těžkými náušnicemi v rozštěpených uších. Na stolku vedle lehátka ležel mohutný ocelový šamšír.
    Císař se při pohledu na mě zamračil a řekl: „Jak se jmenuješ? Ty nevíš, že jsem císařem tohoto města?“ Ale já mu neodpověděl.
    Ukázal prstem na šamšír a Núbijec ho uchopil, vyrazil vpřed a prudce po mně ťal. Čepel se zasvištěním prolétla mým tělem, ale nikterak mi neublížila. Muž padl na zem na všechny čtyři, a když se zase zvedl, hrůzou mu cvakaly zuby a schoval se za lehátko.
    Císař byl rázem na nohou, ze stojanu na zbraně vzal oštěp a mrštil jím po mně. Chytil jsem ho v letu a násadu jsem přelomil na dva kusy. Vystřelil na mě šíp, ale já zvedl ruku a šíp se ve vzduchu sám zastavil. Nato vytrhl císař z bílého koženého opasku dýku a vrazil ji do hrdla Núbijci, aby ten otrok nemohl nikde vyprávět, jak byl jeho pán pohaněn. Muž se svíjel jako přišlápnutý had a z úst se mu řinula rudá pěna.
    Jakmile byl mrtev, císař se obrátil ke mně, nachovou hedvábnou rouškou s bordurou si setřel z čela třpytivý pot a řekl: „Jsi snad prorok, že jsi nezranitelný, nebo prorokův syn, že ti nikterak nedokážu ublížit? Prosím tě, opusť dnes v noci mé město, neboť dokud v něm prodléváš, nejsem už jeho pánem.“
    Odpověděl jsem mu: „Odejdu, když mi dáš polovinu svých pokladů. Dej mi polovinu svých pokladů a já odejdu.“
    Vzal mě za ruku a vedl mě ven, do zahrady. Když mě uviděl kapitán stráže, nevěděl, co si myslet. A když mě uviděli eunuši, rozklepala se jim kolena a poděšeně padli na zem.
    V tom paláci je komnata, jež má osm stěn z červeného porfyru a mosazí potažený strop, ověšený lampami. Císař se dotkl jedné stěny, ta se otevřela a my procházeli koridorem, který osvětlovalo mnoho pochodní. Ve výklencích po obou stranách stály ohromné džbány na víno, po okraj naplněné stříbrnými mincemi. Když jsme došli doprostředka koridoru, císař vyslovil slovo, jež nesmí být vysloveno, a tajné pero před námi otevřelo granitové dveře a císař zvedl ruce před obličej, aby mu neosleply oči.
    Nevěřil bys, na jak úžasném místě jsme se ocitli. Byly tam obrovské želví krunýře plné perel, a kupy rudých rubínů ve vyhloubených měsíčních kamenech nesmírných rozměrů. Zlato bylo uloženo v truhlicích z nevydělané kůže sloní a zlatý prach v kožených lahvicích. Byly tam opály a safíry, opály v pohárech z křišťálu, safíry v pohárech z nefritu. Na tenkých slonovinových mísách byly symetricky narovnány kulovité zelené smaragdy a v nejednom koutě stály hedvábné pytle, některé s tyrkysy, jiné s beryly. V rozích ze slonové kosti se kupily nachové ametysty, v rozích z mosazi chalcedony a sardery. Pilíře z cedrového dřeva byly ověšeny šňůrami hnědožlutých krokydolitů. Z chladných oválných štítů zářily karbunkuly, jak vínové, tak trávově zelené. A to ti líčím sotva desetinu toho, co tam bylo.
    Císař si přestal clonit rukama obličej a řekl mi: „Toto je má pokladnice a polovina všeho, co je v ní, je tvoje, jak jsem ti slíbil. A dám ti velbloudy a velbloudáře, a ti učiní, co jim přikážeš, a dopraví tvůj díl tohoto pokladu do kterékoli končiny světa, do které zatoužíš odejít. A staniž se to ještě dnes v noci, poněvadž nechci, aby slunce, jež je mým otcem, vidělo, že v mém městě dlí člověk, a kterého nedokážu zabít.“
    Ale já mu odpověděl: „To zlato, co je zde, si ponechej, i to stříbro si ponechej a ponechej si i ty drahé kameny a vzácné cennosti. To všechno já nepotřebuji. Já si od tebe vezmu pouze ten malý prstýnek, co nosíš na ruce.“
    Císař se zamračil. „Vždyť je to jen prsten olověný,“ řekl, „a nemá pražádnou cenu. Pročež vezmi si svou polovinu tohoto pokladu a odejdi z města.“
    „Ne, ne,“ odvětil jsem, „nevezmu si nic než ten olověný prsten, neboť vím, co je na jeho vnitřní straně napsáno a k jakému účelu.“
    Císař se zachvěl a úpěnlivě zaprosil řka: „Vezmi si celý tento poklad a odejdi z města. Moje polovina budiž rovněž tvá.“
    Udělal jsem něco neslýchaného, ale na tom už nezáleží, co jsem udělal, důležité je, že v jedné jeskyni, která je odtud vzdálena pouhý den cesty, mám schovaný prsten bohatství. Je pouhý den cesty odtud a čeká na tvůj příchod. Kdo má tento prsten, je bohatší než všichni králové světa. Pročež pojď a vezmi si ho a bude ti patřit bohatství celého světa.„
    Ale mladý rybář se zasmál. „Láska je víc než bohatství,“ zvolal, „a ta malá mořská panna mě miluje.“
    „Ó nikoli, není nad bohatství!“ řekl stín.
    „Láska je víc,“ odvětil rybář, potopil se do hlubiny a duše s pláčem odcházela přes mokřinu.
   
    A když uplynul třetí rok, přišla duše na břeh moře, zavolala na mladého rybáře, a on se vynořil z hlubiny a ptal se: „Proč mě voláš?“
    A jeho oživlý stín odvětil: „Pojď blíž ať si můžeme promluvit, neboť jsem viděl podivuhodné věci.“
    I připlaval rybář blíž, zůstal ležet na mělčině, hlavu si opřel o ruku a naslouchal.
   
    A stín mu vyprávěl: „Vím o městě, kde na břehu řeky stojí hospoda. Seděl jsem tam s námořníky, kteří popíjeli dvojí víno, každé jiné barvy, a jedli ječný chléb a malé mořské rybky, podávané s bobkovými listy v octě. A jak jsme tam tak seděli a vesele si povídali, vešel náhle jakýsi stařec s koženým koberečkem a loutnou, na níž byly dva růžky z jantaru. Kobereček rozprostřel na podlahu, pak přejel brkem kovové struny loutny a dovnitř vběhla dívka se závojem přes obličej a začala nám tančit. Přes obličej měla flórový závoj, ale nožky měla bosé. Bosé byly její nožky a pohybovaly se po koberečku jako bílé holubičky. Jakživ jsem neviděl něco tak podivuhodného a to město, kde tančí, je odtud vzdáleno pouhý den cesty.“
    Jak mladý rybář poslouchal slova své duše, myslel na to, že mořská panna nemá nožky a nemůže tančit. A zmocnila se ho veliká touha a řekl si: „Je to pouhý den cesty a pak se mohu ke své milované vrátit.“ A zasmál se, postavil se na mělčině a kráčel ke břehu.
    A když došel na suchý břeh, zasmál se znovu a rozpřáhl náruč po své duši. Duše hlasitě vykřikla radostí, běžela mu naproti a vstoupila do něho a mladý rybář uzřel, jak se po písku rozprostřel stín těla, kterýž je tělem duše.
    A duše ho pobízela: „Nemeškejme a vydejme se tam hned, neboť mořští bohové jsou žárliví a mají nestvůry, které plní jejich příkazy.“
   
    I vykročili spěšně a celou noc putovali za svitu měsíce a celý příští den putovali za žáru slunce a teprve večer toho dne došli k nějakému městu.
    A mladý rybář se zeptal své duše: „To je to město, v němž tančí ta, cos mi o ní vyprávěl?“
    Duše mu odpověděla: „To není to město, nýbrž jiné. Ale vejděme do něho.“
    I vešli do něho a procházeli ulicemi, a když procházeli ulicí klenotníků, uviděl mladý rybář na jednom krámku sličný stříbrný pohár. A tu mu řekla duše: „Seber ten stříbrný pohár a schovej ho!“
    I sebral ten pohár a schoval ho v záhybech své haleny a kvapně odešli z města.
    Ale když ušli od města jednu míli, mladý rybář se zachmuřil, odhodil pohár a řekl své duši: „Proč jsi mě navedla, abych ten pohár sebral a schoval? Vždyť to byla špatnost.“
    „Uklidni se, uklidni se,“ chlácholila ho duše.
    K večeru druhého dne došli k dalšímu městu a mladý rybář se zeptal své duše: „To je to město, v němž tančí ta, cos mi o ní vyprávěl?“
    Duše mu odpověděla: „To není to město, nýbrž jiné. Ale vejděme do něho.“
    I vešli do něho a procházeli ulicemi, a když procházeli ulicí prodavačů sandálů, uviděl mladý rybář dítě, stojící nad džbánem s vodou. A tu mu řekla duše: „Uhoď to dítě!“ I uhodil dítě tak, že se rozplakalo, a jen to udělal, odešli kvapně z města.
    Ale když ušli od města jednu míli, mladý rybář se rozčílil a řekl své duši: „Proč jsi mě navedla, abych to dítě uhodil? Vždyť to byla špatnost.“
    „Uklidni se, uklidni se,“ chlácholila ho duše.
    K večeru druhého dne došli k dalšímu městu a mladý rybář se zeptal své duše: „To je to město, v němž tančí ta, cos mi o ní vyprávěl?“
    Duše mu odpověděla: „Možná, že to je to město, pročež do něho vejděme.“
    I vešli do něho a procházeli ulicemi, ale mladý rybář nikde nenašel řeku ani hospodu, která by stála na jejím břehu. A obyvatelé toho města ho zvědavě okukovali, takže rybář dostal strach a řekl své duši: „Pojďme odtud, tady není ta, co tančí na bílých nožkách.“
    Ale duše řekla: „Ne, ne, zůstaňme zde, noc je temná a na cestě budou lupiči.“
    I posadila ho na tržiště, aby si odpočinul. Po chvíli tudy šel kupec s kápí přes hlavu a v plášti z tatarského sukna a nesl si lucernu z dírkovaného rohu, zavěšenou na konci bambusové tyčky.
    A ten kupec se zeptal rybáře: „Proč sedíš na tržišti, když vidíš, že stánky jsou zavřeny a balíky zboží převázány provazy?“
    Mladý rybář mu odpověděl: „Nenašel jsem ve městě žádnou hospodu a nemám tu nikoho z přízně, kdo by mi poskytl přístřeší.“
    „Což nejsme všichni z jedné přízně?“ řekl kupec. „Nestvořil nás jeden Bůh? Pročež pojď se mnou, já mám hostinskou jizbu.“
    Mladý rybář se tedy zvedl a šel s kupcem do jeho domu. A když prošel zahradou a vstoupil do budovy, kupec mu přinesl v bronzovém umyvadle růžovou vodu, aby si mohl umýt ruce, a zralé melouny, aby utišil žízeň, a předložil mu misku rýže a kus pečeného kůzlete.
    A když dojedl, kupec ho zavedl do hostinské jizby a popřál mu pokojný spánek. Mladý rybář mu vzdal díky, políbil prsten, který měl kupec na ruce, a hodil sebou na koberečky z obarvené kozí srsti. A sotva se přikryl přikrývkou z černé ovčí vlny, okamžitě usnul.
    Ale tři hodiny před svítáním, vlastně ještě za noci, ho vzbudila jeho duše a našeptávala mu: „Vstaň, jdi do kupcovy světnice, do té světnice, v níž spí, zabij ho a vezmi mu jeho zlato, je nám ho zapotřebí.“
    A rybář vstal a plížil se ke kupcově světnici. Kupec měl přes nohy položený zakřivený meč a na podnose po svém boku devět váčků zlata. Rybář vztáhl ruku a sáhl po meči, ale jen se ho dotkl, kupec sebou trhl a probudil se, vyskočil, sám se chopil meče a rozkřikl se na rybáře: „Ty tedy za dobro vracíš zlo a krveprolitím chceš splatit laskavost, kterou jsem ti prokázal?“
    „Udeř ho!“ řekla rybáři jeho duše. „Udeř ho!“ Udeřil tedy, až ho omráčil, popadl těch devět váčků zlata, spěšně proběhl zahradou granátovníků a otočil se tváří k hvězdě, jež je hvězdou jitřní.
    Ale když urazili od města jednu míli, mladý rybář se začal bušit v prsa a řekl své duši: „Proč jsi mi přikázala zabít toho kupce a vzít mu zlato? Vždyť ty jsi špatná!“
    „Uklidni se, uklidni se,“ chlácholila ho duše.
    „Ne, ne,“ zvolal mladý rybář, „nemohu se uklidnit, když všechno, k čemu jsi mě navedla, se mi oškliví. I ty se mi ošklivíš a okamžitě mi řekni, proč se mnou zacházíš tímto způsobem?“
    A duše mu odpověděla: „Když jsi mě poslal pryč do světa, nedal jsi mi s sebou srdce, a tak jsem se přiučila všem těmto věcem a zalíbilo se mi v nich.“
    „Co to říkáš?“ zamumlal mladý rybář.
    „Však ty víš,“ odvětila jeho duše, „však ty dobře víš. Což jsi zapomněl, že jsi mi nedal srdce? Mám dojem, že nikoli. Netrap se tedy a netrap ani mne a uklidni se, neboť není bolesti, kterou bys nezpůsobil, ani rozkoše, které bys neokusil.“
    Když to mladý rybář uslyšel, zachvěl se a řekl své duši: „Ne, ne, vždyť ty jsi špatná a já kvůli tobě zapomínám na svou lásku a ty mě svádíš všemi svody a kroky mé vodíš cestami hříchu.“
    A duše mu odpověděla: „Jistě jsi nezapomněl, že když jsi mě poslal pryč do světa, nedal jsi mi s sebou srdce. Pojď, vydejme se k dalšímu městu a užívejme, vždyť máme devět váčků zlata.“
    Ale rybář popadl těch devět váčků zlata, mrštil jimi o zem a jal se po nich šlapat.
    „Ne, ne,“ křičel, „já už s tebou nechci mít nic společného a nikam už s tebou nebudu putovat, ale právě tak, jak jsem tě poslal pryč už jednou, tě nyní pošlu pryč znovu, neboť mi nepřinášíš nic dobrého.“ A otočil se zády k měsíci a nožíkem se střenkou ze zelené kůže zmijí usilovně odřezával od obrysu svých chodidel ten stín těla, kterýž je tělem duše.
    Leč duše z něho neodcházela, nedbala jeho rozkazů a řekla mu: „Kouzlo, které ti prozradila ta čarodějka, ti už není nic platné, poněvadž já tě už opustit nemohu a ty mě už nemůžeš ze sebe vypudit. Jen jednou v životě může člověk propustit svou duši a ten, kdo svou duši opět do sebe přijme, musí ji v sobě ponechat navždy, a to je jeho trest i jeho odměna.“
    Mladý rybář zbledl, zaťal pěsti a křičel: „Byla to falešná čarodějka, když mi neřekla toto!“
    „Ó nikoli, “ řekla jeho duše, „byla jenom věrná tomu, koho uctívá a jehož služebnicí zůstane navěky.“
    Když tedy mladý rybář pochopil, že už se nemůže zbavit své duše a že je to duše špatná a že v něm bude neustále přebývat, padl na zem a hořce se rozplakal.
   
    Když nastal den, vstal mladý rybář a řekl své duši: „Svážu si ruce, abych nemohl vykonávat tvé příkazy, a uzamknu si rty, abych nemohl hovořit tvými slovy, a vrátím se do míst, kde dlí ta, kterou miluji. Přímou cestou se vrátím k moři, k té malé zátoce, kde si navykla zpívat, zavolám ji a povím jí o všech špatnostech, jichž jsem se dopustil, o všech špatnostech, k nimž jsi mě přemluvila.“
    Duše ho sváděla a říkala mu: „Kdo to je, ta tvá milovaná, že by ses k ní musel vracet? Na světě je mnoho větších krásek než ona. Třeba tanečnice za Samaří, které tančí po způsobu všelikých ptáků a zvířat. Nožky si natírají henou a v rukou drží měděné zvonečky. Smějí se při tanci a jejich smích zní tak jasně jako smích vody. Pojď se mnou a já ti je ukáži. Jaképak trápení nad hříšnými skutky? Cožpak chutná jídla nejsou stvořena pro jedlíky? Je snad v lahodných nápojích jed? Přestaň se trápit a pojď se mnou do dalšího města. Nedaleko odtud je městečko, kde je magnóliová zahrada. A v této půvabné zahradě žijí bílí pávi a pávi s modrou hrudí. Jejich chvosty, když je rozloží proti slunci, jsou jako disky ze slonoviny a jako disky pozlacené. A ta, jež je krmí, si tančí pro vlastní potěšení a někdy tančí po rukou a jindy na nohou. Oči si barví surmou a její nozdry mají tvar vlaštovčích křídel. Na háčku v jednom chřípí jí visí kvítek vyřezaný z perly. Směje se při tanci a stříbrné kroužky, které má na kotnících, cinkají jako stříbrné zvonky. A tak se už netrap a pojď se mnou do toho městečka.“
    Ale mladý rybář své duši neodpověděl; uzamkl si rty pečetí mlčení, spoutal si ruce pevným provazem a putoval zpátky k místu, odkud vyšel, přímou cestou putoval k té malé zátoce, kde si navykla zpívat jeho milovaná. Duše ho cestou neustále sváděla, ale on jí neodpovídal a neprovedl ani jedinou z těch špatností, k nimž ho přemlouvala, tak veliká byla moc lásky, kterou v sobě choval.
    A když dorazil na ten mořský břeh, rozvázal provaz na rukou, sňal pečeť mlčení ze rtů a volal malou mořskou pannu. Ale ona se na jeho zavolání neobjevovala, ačkoli ji volal a úpěnlivě prosil celý den.
    Duše se mu pošklebovala a říkala: „Z té své milované máš věru pramálo radosti. Připadáš mi jako člověk, který si ve chvíli smrti nalévá vodu do rozbitého džbánu. Zbavuješ se všeho, co máš, a v náhradu dostáváš pouhé nic. Lépe bys učinil, kdybys šel se mnou, neboť já vím, kde je údolí rozkoší, a co všechno se tam děje.“
    Ale mladý rybář své duši neodpovídal. Ve skalní rozsedlině si z košatin vystavěl domek a přebýval v něm celý rok. A každého jitra volal mořskou pannu a za každého poledne ji volal znovu, i za nocí opakoval její jméno. Ona se mu však nikdy nevynořila z moře v ústrety a on ji nikde v moři nedokázal najít, ačkoli po ní pátral v jeskyních i ve vodách zelených, v tůních za odlivu i v jamách, které jsou v samém dně hlubin.
    A jeho duše ho neustále sváděla ke špatnostem a našeptávala mu hrozné věci. Přesto nic proti němu nezmohla, tak veliká byla moc jeho lásky.
    A když uplynul rok, jala se duše uvažovat: „Svádím svého pána k špatnostem, ale jeho láska je silnější, než jsem já. Nyní ho budu svádět k skutkům dobrým a to se mnou možná půjde.“
    I zahovořila k mladému rybáři a pravila: „Vyprávím ti o světských radovánkách a k těm ty jsi hluchý. Dovol mi nyní, abych ti vyprávěla o utrpení světa, tomu snad naslouchat budeš. Neboť, po pravdě řečeno, pánem tohoto světa je utrpení a z jeho sítí nikdo neunikne. Jsou, kdož se nemají do čeho obléci, a jiní, kdož nemají chléb. Jsou vdovy, které uléhají v purpuru, a vdovy, které uléhají v cárech. Po bažinách chodí malomocní a jeden k druhému jsou krutí. Po cestách oběma směry putují žebráci a jejich mošny jsou prázdné. Ulicemi měst obchází hladomor a u městských bran usedá mor. Pojď, vydáme se do světa a napravíme tyto zlořády a uděláme vše, aby se už neopakovaly. Proč tu utrácíš čas voláním po své milované, když vidíš, že na tvé volání nepřichází? Co je to láska, že ji přikládáš tak vysokou cenu?“
    Ale mladý rybář ani na to neodpověděl, tak veliká byla moc jeho lásky. A každého jitra volal mořskou pannu a za každého poledne ji volal znovu, i za nocí opakoval její jméno. Ona se mu však nikdy nevynořila z moře v ústrety a on ji nikde v moři nedokázal najít, ačkoli po ní pátral v mořských proudech i v údolích, jež jsou pod vlnami, v moři, jež noc zbarvuje do nachova, i v moři, jež úsvit zůstavuje v šedi.
    A když uplynul druhý rok, zahovořila duše k rybáři, když v noci seděl sám v tom košatinovém domku: „Poslyš! Sváděla jsem tě k špatnostem a sváděla jsem tě ke skutkům dobrým, leč tvoje láska je silnější, než jsem já. Nebudu tě tudíž déle svádět, ale prosím tě, dovol mi vstoupit do tvého srdce, ať ty a já jedno jsme jako dřív.“
    „Jistěže smíš do něho vstoupit,“ řekl mladý rybář, „neboť v těch dnech, kdy jsi chodila světem bez srdce, musela jsi mnoho vytrpět.“
    „Ale já, želbohu, nemohu najít jediné místečko, kudy bych se tam dostala,“ naříkala duše, „tak je to tvé srdce opevněno hradbami lásky.“
    A jak to říkala, ozval se z moře nářek nesmírného žalu, přesně takový nářek, jaký lidé slýchají, když umře někdo z mořského národa. Mladý rybář vyskočil, vyběhl ze svého košatinového domku a pádil dolů na břeh. I černé vlny se prudce řítily na břeh a přinášely břímě, jež bylo bělejší než stříbro. Jako tříšť příboje bylo bílé a jaké květ se zmítalo ve vlnách. A příboj je odebral vlnám a pěna je odebrala příboji a přijal je břeh a rybáři leželo u nohou tělo jeho malé mořské panny. A mrtvé mu leželo u nohou.
    A pláčem, jako podťatý bolestí, padl vedle ní a líbal chladnou červeň jejích úst a laskal se se zvlhlým jantarem jejích vlasů. Na písek vedle ní padl, plakal a třásl se spíš jakoby radostí a hnědými pažemi si ji tiskl k prsoum. Studené byly její rty, a on je přesto líbal. Slaný byl med jejích vlasů, a on ho přesto vychutnával s trpkým potěšením. Líbal zavřená víčka a kapky rozstříknuté po očních jamkách nebyly ani zdaleka tak slané jako jeho slzy.
    A zároveň se té mrtvé bytosti zpovídal. Do lastur uší vléval trpké víno svého vyprávění. Ty drobné ručky si kladl kolem krku a prsty se dotýkal útlé třtiny toho hrdla. Hořké, přehořké bylo jeho štěstí, plna přepodivné radosti byla jeho bolest.
    Zčernalé moře se přibližovalo a bílá pěna kvílela jako malomocný. Bílými pařáty pěny se moře drápalo na břeh. Z paláce mořského krále znovu zazněl žalostný nářek a v dálce na širém moři obrovští tritóni chraptivě troubili na rohy.
    „Prchni,“ volala rybářova duše, „moře bez ustání stoupá, a zdržíš-li se tu déle, usmrtí tě. Prchni, já mám strach, když vidím, že nesmírnost tvé lásky uzavřela pro mě tvé srdce. Prchni na bezpečné místo. Přece mě nepošleš na onen svět bez srdce!“
    Ale mladý rybář své duši nenaslouchal, jen stále volal na malou mořskou pannu a říkal jí: „Láska je víc než moudrost, má větší cenu než bohatství, je sličnější než nohy dcer lidských. Nemohou ji zničit plameny, nemohou ji uhasit vody. Volával jsem tě za úsvitu, ale tys nikdy nepřišla. Měsíc slýchal tvé jméno, leč tys o mne nedbala. Neboť já tě hanebně opustil a sám sobě jsem ublížil tím, že jsem se vzdálil od tebe. A přesto tvoje láska zůstávala věrně se mnou, neztrácela svou moc a nic ji nedokázalo přemoci, ačkoli jsem přihlížel zlu i přihlížel dobru. A teď, když jsi mrtva, musím prostě umřít i já.“
    Duše ho úpěnlivě prosila, aby z těch míst odešel, ale on neodcházel, tak veliká byla jeho láska. A moře se stále přibližovalo a snažilo se ho přikrýt vlnami, a když pochopil, že co nevidět nastane konec, přitiskl své šílené rty na studené rty mořské panny a uvnitř v hrudi mu pukalo srdce. A když přeplněno láskou skutečně puklo, duše do něho našla vchod a vešla do něho a ona a on a zas jedno byli jako dřív. A moře přikrylo mladého rybáře vlnami.
    Ráno se k moři vydal kněz, aby mu požehnal, když ho v noci trápila bouře. A s knězem šli mniši a hudebníci a klerikové, kteří nesli svíce a houpali kadidelnicemi, a za nimi veliký zástup lidí.
    Když kněz došel na břeh, uviděl mladého rybáře utopeného příbojem a svírajícího v náručí tělo malé mořské panny. Zamračeně ucouvl, udělal znamení kříže a hlasitě se rozkřičel a říkal: „Nepožehnám moři, aniž čemukoli, co je v něm. Zlořečen budiž mořský národ a zlořečeni buďtež všichni, kdož s ním obcují. A pokud jde o toho, jenž se kvůli lásce zřekl Boha a leží zde tudíž usmrcen i se svou milostenkou božím soudem, zvedněte jeho tělo i tělo jeho milostenky a pohřběte je oba v koutě na poli valchářů a žádný kříž aniž jakékoli jiné znamení nad nimi nevztyčte, aby nikdo nepoznal, kde odpočívají. Neboť zlořečeni byli, dokud žili, zlořečeni nechť jsou tedy i po smrti.“
    A lidé provedli, co jim nařídil, a v koutě na poli valchářů, kde nerostly žádné vonné byliny, vykopali do země hlubokou díru a uložili do ní ta dvě mrtvá těla.
    A když uplynul třetí rok, v den, který byl dnem svátečním, vyšel kněz nahoru do kaple, aby lidem ukázal rány Kristovy a promluvil k nim o božím hněvu.
    Oděl se bohoslužebným rouchem, vstoupil do svatyně a uklonil se před oltářem, a tu spatřil, že oltář je vyzdoben zvláštními květinami, které dosud nikdy neviděl. Zvláštní byly na pohled, jejich krása byla neobvyklá, a ta krása ho mátla a jejich vůně lahodila jeho čichu a on měl pocit radosti, ale proč má takovou radost, to nechápal.
    A když pak otevřel tabernákul a okouřil monstranci a ukázal lidem bělostnou hostii a zase ji zastřel rouškou, jal se promlouvat o božím hněvu. Ale mátla ho krása těch bílých květin a jejich vůně lahodila jeho čichu a na rty mu přicházelo jiné kázání a on nekázal o Bohu rozhněvaném, ale o Bohu, jehož jméno je láska. Ale proč takto káže, to nevěděl.
    A když to kázání skončil, lidé slzeli a kněz se vracel do sakristie a i on měl oči plné slz. A vešli jáhnové a začali ho svlékat a odebrali mu albu a cingulum a manipul a štolu. A on stál jako člověk snící. Teprve když mu sňali bohoslužebné roucho, pohlédl na ně a zeptal se: „Jaké jsou to květiny, ty, co jsou na oltáři, a odkud pocházejí?“
    A oni mu odpověděli: „Jaké to jsou květiny, to říci nemůžeme, ale pocházejí z kouta na poli valchářů.“ A kněz se zachvěl a vrátil se do svého domu a modlil se.
    A nazítří zrána, ještě za úsvitu, vykročil s mnichy a s hudebníky a s kleriky, kteří nesli svíce a houpali kadidelnicemi, a s velikým zástupem lidí, došel na břeh moře a žehnal moři a všemu divokému tvorstvu v něm. I faunům žehnal, i těm maličkým tvorům, co tančí v lesích, i těm jasnookým tvorům, co vykukují skrze listí. Všem tvorům v božím světě žehnal a lidé byli plni radosti a úžasu.
    Avšak v koutě na poli valchářů už nikdy nevyrostly pražádné květiny a pole zůstávalo neplodné jako předtím. Ani mořský národ se už nikdy neukázal v zátoce, jak to dříve míval ve zvyku, neboť se odebral do jiných končin moře.