Infantčiny narozeniny

Stáhnout _PRINT

( 1)

Věnováno Paní Grenfellové z Taplow Court (lady Desboroughové)
Infantka měla narozeniny. Bylo jí právě dvanáct let a do palácových zahrad jasně svítilo slunce.
Ačkoli to byla opravdická princezna a infantka Španělska, měla každý rok jenom jedny narozeniny, stejně jako děti úplných chudáků, a tak bylo samozřejmě pro celou zem nesmírně důležité, aby se jí při té příležitosti den pěkně vydařil. A vydařil se vskutku pěkně. Jako dlouhé šiky vojáků se na svých vysokých stvolech tyčily žíhané tulipány, vyzývavě se přes trávu dívaly na růže a říkaly: „Teď jsme zrovna tak skvostné jako vy.“ Kolem nich poletovali purpuroví motýli se zlaté poprášenými křídly a u všech květů, u jednoho po druhém, se zastavovali na návštěvu; ze štěrbin ve zdi vylezly ještěřičky a slunily se v bílém žáru; a granátová jablka praskala a pukala horkem a předváděla svá krvácející rudá srdce. Dokonce i bledě žluté citróny, v takové hojnosti visící pod práchnivějícím mřížovím a podél šerých arkád, jako by z toho nádherného slunečního jasu pochytily sytější barvu a magnóliově stromy rozvíraly své kulovité květy z naskládané slonoviny a plnily vzduch těžkou sladkou vůní.
Princeznička chodila se svou družinou sem a tam po terase a všichni si mezi kamennými vázami a omšelými sochami hráli na schovávanou. V obyčejných dnech si směla hrát pouze s dětmi své vlastní společenské třídy, takže si vždycky hrála sama, ale den jejích narozenin, to byla výjimka, a král přikázal, že si má pozvat kohokoli ze svých mladých přátel, kdo se jí líbí, aby se s ní přišel pobavit. A byla jistá důstojná grácie v těch útlých španělských dětech, jak tam tak pobíhaly, chlapce s velikánskými pery na kloboucích a v krátkých třepotavých pláštících, děvčátka s nadzvednutými vlečkami dlouhých brokátových hávů a s očima zacloněnýma proti slunci ohromnými černostříbrnými vějíři. Ale nejgraciéznější ze všech byla infantka a byla také podle poněkud těžkopádné módy té doby nejvkusněji vyšňořena. Měla roucho z šedého saténu, široké nabírané rukávy, bohatě vyšité stříbrem, a přiléhavý živůtek, posetý řádkami pravých perel. Kdykoli vykročila, vykoukly jí zpod šatů dva malinké pantoflíčky s velkými růžovými rosetami. Růžový a perlami zdobený byl i její flérový vějíř a ve vlasech, které jako aureola z matného zlata jí načechraně vroubily bledý obličejíček, měla krásnou bílou růži.
Z okna paláce pozoroval děti smutný, melancholický král. Za ním stál jeho bratr Don Pedro z Aragonie, kterého nenáviděl, a vedle něho seděl jeho zpovědník, Velký Inkvizitor granadský. Ještě smutnější než obvykle byl dnes král, neboť když se díval, na infantku, jak se s vážností dítěte uklání shromážděným dvořanům, nebo jak se za vějířem směje popudlivé vévodkyni z Albuquerque, jež ji neustále doprovázela, myslel na mladou královnu, infantčinu matku, která tak nedávno - jak se mu zdálo - přišla z té veselé země francouzské, uvadla v pochmurné nádheře španělského dvora a zemřela právě šest měsíců po narození dítěte, dřív než podruhé uviděla v sadě rozkvétat mandloně a než si v druhém roce mohla natrhat ovoce ze starého sukovitého fíkovníku, stojícího uprostřed nádvoří, teď zarostlého trávou. Tak veliká byla jeho láska k ní, že ani nestrpěl, aby ji před ním skryl hrob. Nabalzamoval ji jistý maurský lékař, a za tu službu mu byl darován život, který pro kacířství a pro podezření z čarodějnictví už prý propadl svaté inkvizici, a její tělo dosud spočívalo na goblénem překrytých marách v palácové kapli z černého mramoru, jak je tam toho větrného březnového dne už bezmála před dvanácti lety přinesli mniši. Jednou za měsíc za ní přicházel král, zahalený do temného pláště a se zastřenou lucernou v ruce, poklekal vedle ní, volal „Mi reina! Mi reina!“ a někdy v rozporu s obřadnou etiketou, jež ve Španělsku řídí každičký počin v životě a vytyčuje meze i truchlení samého krále, v divé agónii žalu svíral ty bledé, skvosty ozdobené ruce a šílenými polibky se pokoušel probudit tu chladnou pomalovanou tvář.
Dnes měl dojem, že ji zase vidí, jak ji viděl poprvé v zámku ve Fontainebleau, když mu bylo teprve patnáct let a jí ještě méně. Tehdy ho s ní za přítomnosti francouzského krále a celého dvora slavnostně zasnoubil papežský nuncius a on se vrátil do Escorialu s prstenečkem plavých vlasů a se vzpomínkou na dětské rtíky, sklánějící se, aby mu políbily ruku, když nastupoval do kočáru. Pak byla svatba, nakvap uspořádaná v Burgosu, malém městečku na hranicích mezi oběma těmi zeměmi, a po ní velkolepý veřejný vjezd do Madridu, s obvyklou slavnou mší, celebrovanou v bazilice Panny Marie de La Atocha a s více než běžným autodafé, při němž téměř tři sta heretiků, mezi nimi nemálo Angličanů, bylo odevzdáno moci světské k upálení.
Miloval ji šíleně, to je jistá věc, až, jak si leckdo myslel, ke zkáze vlasti, válčící tehdy s Anglií o nadvládu v Novém světě. Skoro nikdy jí nedovolil, aby se vzdálila z jeho dohledu; kvůli ní zapomínal, nebo aspoň dělal dojem, že zapomíná, na všechny závažné státní záležitosti; a v té hrozné slepotě, jakou postihuje své služebníky vášeň, ani nepozoroval, jak složité ceremonie, jimiž se jí snažil zalíbit, jen zhoršují tu podivnou chorobu, kterou trpěla. Když zemřela, choval se nějaký čas jako člověk zbavený rozumu.
Ba nedá se pochybovat, že by se byl formálně zřekl trůnu a uchýlil se do velikého trapistického kláštera v Granadě, jehož byl už titulárním převorem, nebýt toho, že se bál ponechat malou infantku na milost svému bratrovi, který byl svou krutostí dokonce i ve Španělsku smutně proslulý a kterého mnoho lidí podezřívalo, že zavinil královninu smrt párem otrávených rukavic, jež jí věnoval, když byla na návštěvě v jeho zámku v Aragonii. A ani když už uběhly ty tři roky veřejného smutku, který královským ediktem předepsal pro všechny své državy, nikdy nestrpěl, aby se jeho ministři zmínili o nějakém novém svazku manželském; a když mu vzkázal sám císař, že mu nabízí ruku své neteře, půvabné arcivévodkyně české, přikázal vyslancům, aby vyřídili svému pánu, že král španělský je už ženat se zármutkem a že tuto svou družku, ačkoli je neplodná, miluje víc než krásu; ta odpověď stála jeho korunu bohaté provincie nizozemské, které se krátce potom na císařův popud a pod vedením jakýchsi fanatiků reformované církve proti němu vzbouřily.
Celý jeho manželský život i s divokými, plamenně zbarvenými radovánkami i s tou strašlivou agonií nenadálého zakončení jako by se dnes králi znovu vrátil, když pozoroval infantku hrající si na terase. Vždyť ona má všechnu tu královninu rozkošnou vzpurnost, zrovna tak umíněně potřásá hlavou, zrovna tak pyšně křiví krásná ústa, zrovna tak nádherně se usmívá - vrai sourire de France, na mou věru -, kdykoli vzhlédne k oknu nebo vztáhne ručku, aby ji některý z těch veledůstojných španělských kavalírů mohl políbit. Ale pronikavý smích dětí bodal krále do uší, to jasné nelítostné slunce se posmívalo jeho žalu a čistý ranní vzduch jako by zamořovala - nebo se mu to jen zdálo? - mdlá vůně cizokrajných koření, jakých se užívá při balzamování. Skryl obličej do dlaní, a když se infantka opět podívala nahoru, okno už kryly závěsy a král byl pryč.
Zklamaně udělala mouč a pokrčila rameny. Dneska měl zůstat u ní, když jsou její narozeniny. Na těch pitomých státních záležitostech přece vůbec nezáleží. Nebo šel zase do té ponuré kaple, kde pořád hoří svíčky a kam ona nesmí? To je ale od něho hloupost, když tak jasně svítí slunce a každému je tak blaze! A ještě ke všemu přijde o tu imitaci býčích zápasů, ke které už svolávají trubky, nemluvě o loutkovém divadle a o dalších báječných podívaných. To strýček a Velký Inkvizitor mají mnohem víc pochopení. Ti už vyšli na terasu a pěkně se jí klaní. A tak pohodila hlavou, vzala za ruku Dona Pedra a pomalu sestupovala po schodech k dlouhému stanu z purpurového hedvábí, který byl postaven na konci zahrady. A ostatní děti šly za ní, v přísném hierarchickém pořadí, takže první kráčely ty, co měly nejdelší jména.
V ústrety jí vyšel průvod šlechtických chlapců, fantasticky oblečených jako toreadoři, a mladičký hrabě de Tierra Nueva, podivuhodně sličný asi čtrnáctiletý mládeneček, obnažil s veškerou grácií rozeného hidalga a španělského granda hlavu a obřadně doprovodil infantku k pozlacenému a slonovinou zdobenému křesílku, umístěnému na vyvýšeném pódiu nad arénou. Děti se nahrnuly kolem ní, špitaly si a třepotaly velikánskými vějíři a ve vchodu zůstali se smíchem stát Don Pedro a Velký Inkvizitor. Dokonce ani vévodkyně - první dvorní dáma - camerera, jak se jí říkalo - hubená žena tvrdých rysů a se žlutým krejzlem, se netvářila tak kysele jako obyčejně a něco jako mrazivý úsměv se jí občas mihlo vrásčitou tváří a zaškubalo jí tenkými bezkrevnými rty.
On to byl skutečně báječný býčí zápas, ba infantce připadal mnohem hezčí než ten opravdický býčí zápas, na který ji zavedli do Sevilly, když byl u jejího otce na návštěvě vévoda z Parmy. Někteří chlapci si vykračovali po aréně, svírající mezi stehny tyčky, zakončené dřevěnými koňskými hlavami s bohatým kšírováním, a mávajíce dlouhými kopími, na nichž vesele vlály jásavé fábory; jiní opěšale rozkládali před býkem šarlatové pláštíky a lehce se přenášeli přes bariéru, kdykoli býk na ně zaútočil; a pokud jde o toho býka, ten byl dočista jako živý, i když byl udělán jenom z proutí potaženého kůží a chvílemi si zamanul oběhnout arénu na zadních nohách, o čemž by se živému býkovi ani nesnilo. A bojoval přímo úchvatně a děti z něho byly tak rozčilené, že vyskakovaly na lavice a mávaly hedvábnými šátečky a vykřikovaly „Bravo toro! Bravo toro!“ zrovna tak procítěně jako dospělí lidé. Ale nakonec po prodlužovaných půtkách, při nichž mnoho dřevěných koní bylo nabráno na rohy a propíchnuto skrz naskrz a jejich jezdci vyhozeni ze sedel, mladý hrabě de Tierra Nueva srazil býka na kolena, a když dostal od infantky svolení dát mu coup de grace, pohroužil mu do krku dřevěný meč s takovou zuřivostí, že odlétla celá hlava a odkryla rozesmátý obličej malého Monsieur de Lorraine, synáčka francouzského vyslance v Madridu.
Pak byla za ohromného potlesku aréna vyklizena, dvě maurská pážata v žlutočerných livrejích slavnostně odvlekla mrtvé dřevěné koně a po krátké mezihře, v níž se jeden francouzský akrobat producíroval na napjatém provaze, představilo se na jevišti divadélka, k tomu účelu vystavěného, v poloklasické tragédii Sophonisba několik italských loutek. Hrály tak dobře a měly tak nesmírně přirozená gesta, že na konci hry infantka sotva viděla pro slzy. Pár dětí dokonce vysloveně plakalo a musely dostat bonbóny, aby se uklidnily. Ba i sám Velký Inkvizitor byl tak dojat, že se musel svěřit Donu Pedrovi, že považuje za neudržitelné, aby tvorečkové vyrobení prostě ze dřeva a z pomalovaného vosku a mechanicky ovládaní drátky byli tak nešťastní a potkávali se s tak hroznými protivenstvími.
Pak přišel na řadu africký kejklíř, který si přinesl veliký placatý koš, zakrytý červeným hadříkem, postavil ho doprostředka arény a pak vytáhl ze svého turbanu zvláštní rákosovou píšťalu a začal do ní foukat. Za chviličku se hadřík dal do pohybu, a jak píšťala vřeštěla víc a víc, vystrčili zpod něho podivné klínovité hlavy dva zelenozlatí hadi a pomaloučku se zvedali a pohupovali se podle hudby ze strany na stranu, jako se na vodě pohupují rostliny. Ale jejich skvrnité kápě a hbitě vystřelující jazýčky děti dost děsily a mnohem víc se jim líbilo, když kejklíř udělal, že z písku vyrostl malinkatý pomerančovník, obalil se hezkými bílými kvítky a chomáči opravdických plodů; a když si od dcerušky markýzy de Las Torres vzal vějíř a proměnil jej v modrého ptáčka, který se rozletěl po stanu a zpíval, radost a úžas dětí neznaly mezí.
Rozkošný byl také slavnostní menuet, který zatančili chlapci z chrámu de Nuestra Seňora del Pilar. Ten podivuhodný obřad, který se každý rok v máji koná před hlavním oltářem Panny Marie a k její poctě, infantka ještě nikdy neviděla; vlastně nikdo z královské rodiny španělské nevstoupil do slavné katedrály v Sarogoze od té doby, kdy se jeden šílený kněz, podplacený, jak se většinou soudilo, anglickou královnou Alžbětou, pokusil podat princi asturskému otrávenou hostii. A tak jen z doslechu věděla infantka o „mariánském tanci“, jak se říkalo, a ona to byla skutečně krásná podívaná. Chlapci měli na sobě staromódní dvorské obleky z bílého aksamitu, nad jejich podivnými stříbrně lemovanými třírohými klobouky se tyčily ohromné chocholy z pštrosích per, a jak se pohybovali v tom slunci, oslňující bělost jejich úborů ještě nápadněji zdůrazňovaly snědé tváře a dlouhé černé vlasy. Vážná důstojnost, s níž se vyrovnávali s obtížnými figurami tance, a pečlivě nacvičený půvab jejich vláčných gest a velebných úklonů kdekoho fascinovaly, a když svůj výstup skončili a smekli před infantkou skvostné opeřené klobouky, infantka jejich poklonu velice dvorně opětovala a učinila slib, že naší Paní del Pilar v odměnu za to potěšení, které jí způsobila, pošle do její svatyně velikánskou voskovou svíci.
Potom se do arény nahrnula tlupa sličných Egypťanů - jak se v oněch dobách říkalo cikánům - rozsadili se do kruhu na zkřížených nohách a jali se něžně hrát na citery, kývali do rytmu celými těly a tichounce, sotva slyšitelně, broukali snivou melodii. Když si povšimli Dona Pedra, zamračili se a někteří se zatvářili poděšeně, protože před několika málo týdny dal dva z jejich kmene na tržišti v Seville pověsit pro čarodějnictví, zato hezounká infantka, uvelebená v křesle a vykukující velikýma modrýma očima nad vějířem, je okouzlila a naplnila je jistotou, že bytost tak líbezná by se k nikomu nedovedla zachovat krutě. A tak velice jemně hráli dál, snad se ani dlouhými zašpičatělými nehty nedotýkajíce strun na citerách, a začali pohybovat hlavami, jako kdyby usínali. Ale znenadání s tak pronikavým výkřikem, že se všechny děti polekaly a ruka Dona Pedra sevřela achátovou rukojeť dýky, cikáni vyskočili a začali zběsile vířit podél ohražení, tlouci do tamburín a svou divnou hrdelní řečí zpívat jakousi divokou milostnou píseň. Pak se na další pokyn znovu vrhli na zem a zůstali tam ležet naprosto nehnutě a jednotvárné drnkání do citer bylo jediným zvukem rušícím ticho. Když toto vše několikrát zopakovali, na chviličku zmizeli a vrátili se s hnědým rozcuchaným medvědem na řetěze a s několika berberskými opičkami na ramenou. Medvěd se s naprostou vážností stavěl na hlavu a scvrklé opičky prováděly s dvěma cikánskými kloučky, kteří byli zřejmě jejich pány, rozmanité zábavné kousky, bojovaly malinkými meči, střílely z pušek a prodělávaly celý pravidelný vojenský výcvik přesně jako králova tělesná stráž. Ti cikáni, to byl opravdu náramný úspěch.
Ale nejlegračnějším číslem celého toho dopoledního představení byl nesporně taneček mrňavého trpaslíka. Když se přiškobrtal do arény, kolébaje se na pokřivených nohou a kývaje ze strany na stranu obrovitou znetvořenou hlavou, děti propukly v hlučný, nadšený jásot a sama infantka se tak hlasitě rozesmála, že jí camerera byla nucena připomenout, že jsou sice ve Španělsku zaznamenány případy, kdy se královská dcera v přítomnosti sobě rovných rozplakala, ale že se nestalo ještě nikdy, aby se princezna z královské krve takto rozveselila před někým, kdo je rodem pod ní. Ten trpaslík byl ale vskutku zcela neodolatelný a ani u dvora španělského, odjakživa proslulého pěstovanou zálibou ve všem hrůzném, nikdo ještě nikdy neviděl tak fantastickou malou nestvůru. Však to také bylo jeho první vystoupení. Teprve včera ho objevili dva šlechtici, když se při lovu dostali do vzdálené části rozlehlého korkového lesa, obklopujícího město; divoce tam pobíhal a šlechtici ho dopravili do paláce jako překvapení pro infantku; jeho otec, chudák, který v milířích pálil uhlí, byl jen rád, že se zbavil tak ošklivého a k ničemu dobrého dítěte.
To nejzábavnější na tom trpaslíkovi asi bylo, že si vůbec neuvědomoval, jak groteskně vypadá. Dělal dokonce dojem tvora zcela šťastného a báječně naladěného. Když se děti smály, sám se smál stejně uvolněně a radostně jako kterékoli z nich a po každém tanečku se jim všem úžasně legračně klaněl a usmíval se a kýval na ně, jako by patřil mezi ně a nebyl jen příšerka, kterou příroda v jakémsi humorném rozmaru vymodelovala druhým pro posměch. A infantka, ta ho uváděla přímo do vytržení. Nemohl od ní odtrhnout oči a tančil zřejmě jenom pro ni; a když si po skončeném představení vzpomněla, jak vznešené dvorní dámy házely kytice Caffarellimu, slavnému italskému altistovi, kterého poslal papež ze své osobní kaple do Madridu, že by snad mohl svým lahodným hlasem vyléčit krále z melancholie, a vytáhla si z vlasů tu překrásnou bílou růži a jednak ze žertu, jednak proto, aby pozlobila camereru, ji s nejlíbeznějším úsměvem hodila trpaslíkovi přes arénu, ten netvorek to vzal naprosto vážně, přitiskl si květ k neforemným, rozpraskaným ústům, druhou ruku si položil na srdce, klesl na jedno koleno, rozšklebil se od ucha k uchu a jasná očička se mu rozjiskřila radostí.

To do té míry rozložilo infantčinu vážnost, že se smála ještě dlouho potom, co trpaslíček odběhl z arény, a obrátila se k svému strýci s přáním, aby taneček byl okamžitě opakován. Avšak camerera pod záminkou, že slunce už příliš pálí, rozhodla, aby se Její Výsost raději bez meškání vrátila do paláce, kde už je pro ni přichystána velkolepá hostina i s opravdickým narozeninovým dortem, na němž jsou po celé ploše vyvedeny z obarveného cukrového sněhu její iniciály a na jehož vrcholku se třepotá rozkošná stříbrná vlaječka. Infantka tedy s veškerou důstojností povstala, dala příkaz, aby jí trpaslíček znovu zatančil po hodině siesty, vyslovila poděkování mladému hraběti de Tierra Nueva, že jí připravil tak roztomilé přivítání, a vracela se do svých komnat a děti kráčely za ní v témž pořadí, v jakém do arény přišly.
Když se trpaslíček dověděl, že má před infantkou na její výslovné přání tančit podruhé, byl tak pyšný, že se rozběhl do zahrady, v bláznivé extázi blaženství líbal bílou růži a svou radost vyjadřoval hrozně neladnými, neohrabanými gesty.
Květiny byly tím jeho opovážlivým vpádem do jejich krásného domova nemálo rozhořčeny, a když ho viděly poskakovat sem a tam po cestičkách a tak směšně mávat rukama nad hlavou, nedokázaly si už nechat svoje pocity pro sebe.
„To je tak hrozná šereda, že by se mu nemělo dovolit, aby si hrál tam, kde jsme my,“ křičely tulipány.
„Měl by se napít makové šťávy a usnout na tisíc let,“ řekly vznešené nachové lilie a celé se rozpálily hněvem.
„Učiněný horror!“ ječel kaktus. „Prosím vás, vždyť je zakrslý a celý pokroucený a hlavu má absolutně neproporcionální k nohám! Mně z něho na celém těle naskakuje kaktusí kůže, a jestli se ke mně přiblíží, tak ho těmi ostny pobodám.“
„A to má ten nejpodařenější z mých květů!“ rozhorloval se keř bílých růží. „Sám jsem ho dneska ráno daroval infantce k narozeninám a on jí ho ukradl.“ A vykřikoval, co mu dech stačil: „Zloděj! Zloděj! Zloděj!“
Dokonce i červené pelargónie, které se obyčejně moc nenafukovaly a o nichž se vědělo, že samy mají spousty chudých příbuzných, se při pohledu na trpaslíka otřásaly odporem, a když fialky o něm nesměle poznamenaly, že je sice nesmírně nehezký, ale že s tím přece nemůže nic dělat, pelargónie dost oprávněně odsekly, to že je jeho největší chyba a že by nikdo neměl obdivovat nějakého tvora jenom proto, že mu ani svěcená voda nepomůže; i některé fialky ostatně uznávaly, že trpaslíčkova ohyzdnost je až ostentativní a že by projevil mnohem víc vkusu, kdyby se místo toho rozjařeného poskakování těch groteskních a slabomyslných póz tvářil smutně nebo aspoň ustaraně.
A pokud jde o starobylé sluneční hodiny, což bylo individuum nesmírně pozoruhodné, jež jednou povědělo, kolik je, nikomu menšímu než císaři Karlu V., ty trpaslíkův vzhled do té míry šokoval, že skoro na celé dvě minuty zapomněly svým dlouhým stínovým prstem ukazovat přesný čas, a nedokázaly neříci skvělému mléčně bílému pávovi, který se slunil na balustrádě, že je přece všeobecné známo, že děti králů jsou králové a děti uhlířů uhlíři a že je nesmysl se tvářit, jako by tomu bylo jinak; páv s tím prohlášením plně souhlasil a tak hlasitě a chraplavě zaskřehotal „Pravda, pravda!“, že zlaté rybičky, které žily v bazénku kolem šplouchající fontány, vystrčily hlavičky z vody a ptaly se ohromných kamenných tritónů, co se to propánakrále děje.
Ale ptáčkům se trpaslík líbil. Vídali ho často v lese, jak tančí jako elf za zvířeným listím, nebo jak se krčí v dutině nějakého starého dubu a dělí se o oříšky s veverkami. Ani trošku jim nevadilo, že je ošklivý. Vždyť ani slavík, který v noci zpívá tak líbezně v pomerančovníkovém háji, že se i měsíc naklání, aby ho slyšel, není koneckonců nijak zvláštní na pohled. A pak, ten trpaslíček k nim býval moc hodný a za té strašlivé kruté zimy, kdy na stromech už nezbyly žádné bobulky a země byla tvrdá jako železo a vlci přicházeli hledat potravu až k branám města, na ně ani jednou nezapomněl, dával jim drobty z každého svého krajíčku černého chleba a sdílel s nimi i tu nejchudší svoji snídani.
A tak ho obletovali, dotýkali se křídly jeho tváří a přitom si spolu pořád štěbetali a trpaslíček z toho měl takovou radost, že neodolal, aby jim neukázal tu krásnou bílou růži a nesvěřil se jim, že mu ji darovala sama infantka, protože ho má ráda.
Z toho, co jim říkal, nerozuměli ptáčci ani jedinému slovu, ale to vůbec nevadilo, protože nakláněli hlavičky k jedné straně a tvářili se moudře, a to je zrovna tak působivé jako skutečné porozumění a je to mnohem snazší.
Nesmírné zalíbení v něm také našly ještěrky, a když ho to pobíhání unavilo a hodil sebou do trávy, aby si odpočinul, hrály si a skotačily přímo na něm a snažily se ho co nejlíp pobavit. „Každý nemůže být tak krásný jako ještěrka,“ říkaly, „to už by toho jeden chtěl příliš mnoho. A on, ačkoli to zní jako nesmysl, není vlastně tak hrozně ošklivý, jenom, toť se ví, musí jeden zavřít oči a nekoukat se na něj.“ Ty ještěrky byly už svým založením úžasní filozofové a často, když se nedalo dělat nic jiného nebo když propuklo deštivé počasí, takže nemohly ven, proseděly spolu hodiny a hodiny v zamyšlení.
Květiny však jejich chování, stejně jako chování ptáků, převelice pobuřovalo. „Z toho je prostě vidět,“ říkaly, „jak takové ustavičné pobíhání a poletování každého zvulgarizuje. Kdo je dobře vychovaný, ten stále zůstává na jednom místě, jako to děláme my. Nás nikdo nikdy neviděl poskakovat po cestičkách nebo se bláznivě honit po trávě za vážkami. My když zatoužíme po změně vzduchu, tak pošleme pro zahradníka, a ten nás přenese na jiný záhon. To je důstojné a jedině tak to má být. Ale ptáci a ještěrky nemají ani ponětí, co to je usadit se, a ptáci dokonce ani nemají stálé adresy. To jsou obyčejní tuláci jako cikáni a jako s cikány se s nimi má jednat.“ A tak ohrnovaly nosy, tvářily se velice nadutě a neobyčejně se zaradovaly, když po chvíli viděly, jak se trpaslíček hrabe z trávy a míří přes terasu k paláci.
„Toho by měli až do konce jeho života nechat zavřeného někde v domě,“ prohlásily květiny. „Jen se koukněte na ten jeho hrb a na ty křivé nohy!“ A začaly se pochechtávat.
O tom všem neměl však trpaslík ani tušení. Měl nesmírně rád ptáky a ještěrky a o květinách si myslel, že jsou to ty nejnádhernější věci na celém světě, ale až po infantce ovšem, jenže ta mu dala krásnou bílou růži a miluje ho, a tak se samozřejmě nedá přirovnat k ničemu. Škoda, že nemohl jít s ní. Posadila by si ho po pravici, usmívala by se na něj a on by se od ní ani nehnul, udělal by si z ní svou kamarádku a naučil by ji všelijakým pěkným kouskům. Nebyl sice nikdy v žádném paláci, ale zato zná spoustu báječných věcí. Umí ze stébel trav udělat klícku pro luční kobylku, aby si tam mohla vrzat, a kolínkatý bambus umí upravit na píšťalku, kterou rád poslouchá Pán. Pozná po křiku každého ptáka a dokáže přivábit špačky až z vrcholků stromů nebo volavky z jezer. Vyzná se ve všech zvířecích stopách, podle něžňoučkých šlápot dokáže vyslídit zajíčka a podle podupaného listí kance. Všechny tance divočiny zná, zběsilý tanec v rudém hávu na podzim, lehounký tanec v modrých sandálkách nad obilím, tanec s bílými sněhovými víry v zimě i tanec květů po jarním ovocném sadu. Ví, kde si stavějí hnízda holubi doupňáci a jednou, když ptáčník polapil do sítí ptačí rodiče, sám vychoval jejich mláďata a zbudoval pro ně v rozsedlině okleštěného jilmu malý holubníček. Holoubátka byla docela krotká a každé ráno mu zobala z ruky. Ta by se infantce líbila a líbili by se jí i králíčci, hopkající ve vysokém kapradí, i sojky s ocelově modrými pírky a černými zobáky, i ježci, co se dovedou svinout do pichlavých kuliček, i velikánské moudré želvy, co se tak pomaličku šourají, potřásají hlavou a uždibují si mladé lístečky. No infantka musí zkrátka přijít do lesa a hrát si s ním. On jí přenechá svoji postýlku a bude vždycky až do svítání hlídat venku pod oknem, aby jí neublížil divoký rohatý skot a aby se moc blízko k chatrči nepřiplížili vychrtlí vlci. A za svítání zaťuká na okenice a probudí ji a budou spolu venku celý den tancovat. V lese není přece ani trochu smutno. Občas jím na bílém mezku projíždí nějaký biskup a čte si z knihy, plné malovaných obrázků. Občas se tamtudy ubírají sokolníci v zelených sametových čapkách a v kazajkách z vydělávané jelenice a na zápěstích jim sedí zakuklení jestřábi. V době vinobraní se tam objevují šlapači hroznů, mají nachově zbarvené ruce i nohy, jsou ověnčeni lesknoucím se břečťanem a nesou měchy, z nichž kape víno. A v noci tam kolem velikých železných košů sedávají uhlíři od milířů, dívají se, jak v ohni zvolna uhelnatí suchá polena, v popelu si opékají kaštany a ze svých jeskyní k nim přicházejí loupežníci a veselí se s nimi. Jednou viděl trpaslík i krásné procesí, vinoucí se po dlouhé prašné cestě směrem k Toledu. V čele šli mniši, líbezně zpívali a nesli světlé korouhve a zlaté kříže, za nimi pochodovali vojáci ve stříbrné zbroji a s mušketami a kopími a v jejich středu kráčeli tři bosí muži, kteří měli na sobě divné hábity, celé pomalované podivuhodnými obrazci, a v rukou hořící svíce. Nu, v lese je toho tolik k vidění, a až bude infantka unavená, on jí vyhledá měkounké sedátko z mechu, nebo ji ponese v náručí, protože je náramný silák, i když, to dobře ví, není zrovna moc veliký. A vyrobí jí náhrdelník z červených bobulek posedu, které jsou zrovna tak hezké jako ty, co měly na šatech, a až ji omrzí, jen ať je klidně zahodí, on jí najde jiné. A přinese jí mističky od žaludů a sasanky s kapkami vody a maličké světlušky, aby jí dělaly hvězdy v těch jejích matně zlatých vlasech.
Kam se ale poděla? Ptal se na to té bílé růže, ta mu však vůbec neodpověděla.
Celý palác jako by spal a i tam, kde zůstaly nezavřeny okenice, byly přes okna zataženy těžké závěsy, aby dovnitř nevnikl žár slunce. Trpaslík palác obcházel a díval se, kudy by se do něho mohl dostat, až konečně uviděl malá soukromá dvířka, která byla otevřená. Proklouzl jimi a ocitl se v nádherné síni, mnohem nádhernější, napadlo ho se strachem, než je les, o tolik víc se to tam všude zlatě třpytilo, ba i podlaha tam byla udělána z velikánských barevných kamenů, sestavených do jakýchsi pravidelných vzorců. Ale infantka tam nebyla, jen podivuhodné bílé sochy tam stály a smutným prázdnýma očima a s divnými úsměvy na rtech se na něho dívaly z jaspisových podstavců.
Na konci síně visel bohatě vyšívaný závěs z černého aksamitu, hustě zdobený slunci a hvězdami, oblíbenými symboly krále, vyvedenými na barvě, kterou si nejvíce oblíbil. Třeba se infantka schovává za tím závěsem. Rozhodně se tam podívá.
A tak se k závěsu tiše přikradl a odtáhl ho. Ne! Za závěsem byla jenom další místnost, dokonce ještě hezčí, pomyslel si, než ta, z které právě odešel. Po stěnách tu splýval zelený goblén, zobrazující lov, dílo flámských umělců, kteří jeho tvorbou strávili sedm let života. Kdysi to byla komnata Jeana le Fou, jak se mu říkalo, toho šíleného krále, který tak miloval honbu, že se v deliriu často pokoušel vyskočit na ty obrovské vzpínající se koně, za hlaholu svého lesního rohu strhnout k zemi toho jelena, na něhož se sápali mohutní psi, a že bodal dýkou do těch prchajících bledých srnců. Teď to byla síň poradní a na stole v jejím středu ležely červené portfeje ministrů, označené zlatými španělskými tulipány a znaky a emblémy domu Habsburků.
Trpaslíček se ohromeně rozhlížel a skoro se bál udělat další krok. Ti podivní tiší jezdci, takovým tryskem a bez nejmenšího hluku uhánějící po rozsáhlých mýtinách, mu připadali jako ty strašidelné přízraky, o kterých slýchal hovořit uhlíře - jako comprachos, kteří loví jen za noci, a když potkají člověka, promění ho v laň a pak ho uštvou. Ale pomyslel na hezkou infantku a dodal si odvahy. Přál si ji najít o samotě a říci jí, že on ji má také rád. Snad je v dalším pokoji.
Přeběhl měkké maurské koberce a otevřel dveře. Ne! Tady taky není. Ten pokoj je dočista prázdný.
Toto byl trůnní sál, kde se konaly recepce s cizími vyslanci, když král svolil, což se v poslední době stávalo zřídka, že jim poskytne osobní audienci; sem byli před mnoha lety uvedeni poslové z Anglie, kteří se měli dohodnout na všech náležitostech sňatku své královny, tehdy jedné ze svrchovaných katolických panovnic Evropy, s nejstarším synem císařovým. Závěsy tu byly ze zlaceného kordovánu a z černobílého stropu visel těžký zlacený lustr pro tři sta voskovic. Pod skvostným baldachýnem ze zlaté tkaniny, na níž byli z drobných perliček vyšiti lvi a věže castilské, stál trůn, celý pokrytý černým aksamitem, posetým stříbrnými tulipány a bohatě olemovaným třásněmi z perel a ze stříbra. Na druhém stupni k trůnu bylo umístěno klekátko pro infantku a na něm poduška z látky utkané ze stříbra a pod ním, mimo baldachýn, stálo křeslo pro papežského nuncia, který jediný měl právo při všech veřejných ceremoniích sedět i za přítomnosti krále a jehož kardinálský klobouk s šarlatovými šňůrkami a střapci ležel na nachovém taburetku před křeslem. Na stěně proti trůnu visel v životní velikosti namalovaný portrét Karla V. v loveckém úboru a s mohutným mastifem po boku a prostředek protější stěny kryl obraz Filipa II., přijímajícího hold od Nizozemců. Mezi okny stála černá ebenová skříňka, vykládaná destičkami ze slonoviny a s postavami z Holbeinova Tance smrti, vyrytými - prý - přímo rukou tohoto slavného mistra.
Ale trpaslíka všechna ta nádhera pranic nezajímala. Za všechny perly na baldachýnu by byl nedal svou růži, ani jediný bílý plátek té růže za sám trůn. Přál si jen jedno: vidět se s infantkou, dřív než se bude vracet do stanu, a říci jí, aby šla s ním, až bude po tom jeho tanečku. Tady v paláci je dusný a těžký vzduch, ale v lese volně fouká vítr a sluneční svit tam těkavýma zlatýma rukama rozhrnuje chvějící se listí. A také květiny jsou v lese, možná že ne tak skvostné jako ty v zahradě, ale zato s mnohem líbeznější vůní; hyacinty, které časně zjara zaplavují vlnícím se nachem chladné úžlabiny a travnaté homole; žluté petrklíče, které se v chumáčcích tulí k sukovitému kořání dubů a veselý vlaštovičník a modrý rozrazil a lilákové a zlaté kosatce. Na lískách jsou tam šedavé jehnědy a náprstníky se ohýbají pod tíhou svých skvrnitých komůrek, plných včel. Kaštan má jehlany z bílých hvězdiček a hloh krásné sinavé měsíčky. No ovšem; určitě by s ním šla, jenom kdyby ji našel! Šla by s ním do toho nádherného lesa a on by jí pro potěšení tancoval celý den. Při tom pomyšlení mu oči rozzářil úsměv a vstoupil do dalšího pokoje.
Ten byl ze všech nejzářivější a nejkrásnější. Stěny pokrýval damašek z Luccy se vzorem z ptáků na růžově květovaném podkladě a kropenatý líbeznými kvítečky ze stříbra; nábytek byl ze stříbra masívního a zdobily ho girlandy z květinových věnců s houpajícími se Kupidy; před dvěma velikými krby stály skvostné zástěny s vyšitými papoušky a pávy a podlaha, která byla z onyxu, zeleného jako moře, dělala dojem, že se rozprostírá do nedohledné dálky.
Ale tady už nebyl trpaslík sám. Uviděl jakousi drobnou postavičku, která stála ve stínu dveří až docela vzadu v místnosti a pozorovala ho. Rozechvělo se mu srdce, ze rtů mu vyrazil jásavý výkřik a vystoupil do slunečního světla. Současně vystoupila i ta postavička trpaslík ji uviděl zřetelně.
Infantka! Ne! To je nějaká příšera, nejgrotesknější příšera, jakou kdy spatřil. Nemá normální postavu jako všichni ostatní lidé, je hrbatá, křivonohá, velikánská hlava s hřívou černých vlasů se jí kejklá. Trpaslíček se zamračil a příšera se zamračila také. Zasmál se a příšera se zasmála s ním a dala si ruce v bok, zrovna tak jako on. Posměšně se jí uklonil a příšera mu tu hlubokou poklonu současně oplatila. Vykročil k ní a ona mu hned vyšla v ústrety, opakovala po něm každý krok a zastavila se, jakmile se zastavil sám. Pobaveně vykřikl, rozběhl se vpřed a vztáhl před sebe paži a ruka té příšerky se dotkla jeho ruky a byla studená jako led. Dostal strach, máchnul rukou do strany a netvorova ruka se hbitě přesunula za tou jeho. Chtěl ji odtlačit, ale zabránilo mu v tom něco hladkého a tvrdého. Netvorům obličej byl teď těsně u jeho obličeje a vypadal zděšeně. Trpaslík si z očí odhrnul vlasy. Příšera to udělala po něm. Praštil ji a ona oplatila ránu ranou. Pocítil k ní odpor a ona se na něj zaškaredila. Couvl a ona ustoupila zpátky.
Co to? Na okamžik se zamyslel a rozhlédl se kolem po místnosti. Podivné, ale každá věc jako by měla svého dvojníka v té neviditelné stěně z průzračné vody. No ovšem, obraz se tam opakuje obrazem, pohovka pohovkou. Ten spící faun, co leží ve výklenku vedle dveří, má svoje dřímající dvojče, ta stříbrná Venuše, co stojí v záři slunce, vztahuje paže k Venuši stejně půvabné, jako je sama.
Je to snad ozvěna? Na tu kdysi volal v jednom údolí a ona opakovala slovo za slovem. Copak by mohla šálit oko, jako šalebně napodobovala hlas? Copak by dokázala imitovat svět, aby vypadal jako svět opravdický? Copak by i stíny věcí mohly být barevné a živé a mohly se pohybovat? Copak by se mohlo stát, že...?
Zarazil se, sundal si s prsou tu krásnou bílou růži, otočil se a růži políbil. I ta příšera má růži, plátek vedle plátku naprosto stejnou! A líbá ji stejnými polibky a s hrůznými posuňky si ji tiskne k srdci.
Když se mu v hlavě rozsvítilo, vykřikl v divém zoufalství a se vzlykem klesl k zemi. Tak to on sám je tak znetvořený a hrbatý, tak odporný na pohled, tak pitvorný! To je on sám, ta příšera, to jemu se všechny děti smály a princeznička, o které si myslel, že ho má ráda, ta se taky jen pošklebovala jeho ošklivosti a měla legraci z jeho pokroucených údů. Proč ho nenechali v lese, kde není žádné zrcadlo, které by mu řeklo, jak je ohyzdný? Proč ho jeho otec radši nezabil, proč ho prodal a zostudil ho? Po tvářích mu stékaly horké slzy a na kousky roztrhal bílou růži. Ty rozcapená příšera udělala totéž a lehounké plátky rozhodila do vzduchu. Plazila se po podlaze, a když na ni upřel pohled, dívala se na něj s obličejem svraštělým bolestí. Odlezl dál, aby ji už neviděl, a zakryl si rukama oči. Jako raněné zvířátko se odvlekl do stínu, tam zůstal ležet a sténal.
A v tu chvíli vešla zvenku otevřenými skleněnými dveřmi infantka a s ní její družina, a když uviděli trpaslíka, jak leží na podlaze a nesmyslně a hrozně přehnaně do ní tluče zaťatými pěstmi, rozkřičeli se šťastným smíchem, obstoupili ho a dívali se na něj.
„To, jak tancoval, to byla veliká legrace, ale to, jak hraje, to je legrace ještě větší,“ prohlásila infantka. „Vždyť on je skoro zrovna tak dobrý jako ty loutky, jenže, samozřejmě, není ani zdaleka tak přirozený.“ A zatřepala svým velikým vějířem a zatleskala.
Ale trpaslíček k ní vůbec nezvedl pohled, vzlykal stále tišeji a tišeji a najednou tak divně zalapal po dechu a chytil se za srdce. A potom zase klesl a zůstal ležet docela bez hnutí.
„To je znamenité,“ řekla infantka po chvilce mlčení. „Ale teď mi musíš zatančit.“
„Ano,“ křičely všechny děti, „musíš vstát a tančit, protože jsi zrovna tak šikovný jako ty berberské opičky, jenže mnohem legračnější.“
Ale trpaslíček neodpovídal.
Infantka dupla nožkou a zavolala na strýce, který se procházel po terase s komořím a četl nějaké depeše, které právě došly z Mexika, kde byla nedávno ustavena Svatá Inkvizice. „Ten můj komický trpaslíček trucuje,“ křičela. „Musíte ho pobídnout a nařídit mu, aby mi zatančil.“
Don Pedro a komoří se na sebe usmáli, pomalu vešli dovnitř a Don Pedro se shýbl a vyšívanou rukavicí pleskl trpaslíka po tváři. „Musíš tancovat, petit monstre,“ řekl. „Musíš tancovat. Infantka Španělska a Indie se chce bavit.“
Ale trpaslíček se ani nepohnul.
„Mělo by se poslat pro mrskače,“ řekl unaveně Don Pedro a vracel se na terasu. Ale komoří se tvářil vážně, poklekl vedle trpaslíčka a položil mu ruku na srdce. A po chvíli pokrčil rameny, zvedl se, hluboce se poklonil infantce a řekl:
„Mi bella princesa, ten komický trpaslíček vám už nezatančí nikdy. Škoda, protože je to taková šereda, že by snad i krále přiměl k úsměvu.“
„A proč mi už nikdy nezatančí?“ ptala se se smíchem infantka.
„Protože mu puklo srdce,“ odvětil komoří.
Infantka se zamračila a něžné rtíky, podobné plátkům růže, se jí maličko zvlnily pohrdáním. „Pro příště si zapamatujte, že ti, co si přijdou se mnou hrát, nesmějí mít srdce,“ prohlásila a vyběhla do zahrady.