Infantčiny narozeniny
To do té míry rozložilo infantčinu vážnost, že se smála ještě dlouho potom, co trpaslíček odběhl z arény, a obrátila se k svému strýci s přáním, aby taneček byl okamžitě opakován. Avšak camerera pod záminkou, že slunce už příliš pálí, rozhodla, aby se Její Výsost raději bez meškání vrátila do paláce, kde už je pro ni přichystána velkolepá hostina i s opravdickým narozeninovým dortem, na němž jsou po celé ploše vyvedeny z obarveného cukrového sněhu její iniciály a na jehož vrcholku se třepotá rozkošná stříbrná vlaječka. Infantka tedy s veškerou důstojností povstala, dala příkaz, aby jí trpaslíček znovu zatančil po hodině siesty, vyslovila poděkování mladému hraběti de Tierra Nueva, že jí připravil tak roztomilé přivítání, a vracela se do svých komnat a děti kráčely za ní v témž pořadí, v jakém do arény přišly.
Když se trpaslíček dověděl, že má před infantkou na její výslovné přání tančit podruhé, byl tak pyšný, že se rozběhl do zahrady, v bláznivé extázi blaženství líbal bílou růži a svou radost vyjadřoval hrozně neladnými, neohrabanými gesty.
Květiny byly tím jeho opovážlivým vpádem do jejich krásného domova nemálo rozhořčeny, a když ho viděly poskakovat sem a tam po cestičkách a tak směšně mávat rukama nad hlavou, nedokázaly si už nechat svoje pocity pro sebe.
„To je tak hrozná šereda, že by se mu nemělo dovolit, aby si hrál tam, kde jsme my,“ křičely tulipány.
„Měl by se napít makové šťávy a usnout na tisíc let,“ řekly vznešené nachové lilie a celé se rozpálily hněvem.
„Učiněný horror!“ ječel kaktus. „Prosím vás, vždyť je zakrslý a celý pokroucený a hlavu má absolutně neproporcionální k nohám! Mně z něho na celém těle naskakuje kaktusí kůže, a jestli se ke mně přiblíží, tak ho těmi ostny pobodám.“
„A to má ten nejpodařenější z mých květů!“ rozhorloval se keř bílých růží. „Sám jsem ho dneska ráno daroval infantce k narozeninám a on jí ho ukradl.“ A vykřikoval, co mu dech stačil: „Zloděj! Zloděj! Zloděj!“
Dokonce i červené pelargónie, které se obyčejně moc nenafukovaly a o nichž se vědělo, že samy mají spousty chudých příbuzných, se při pohledu na trpaslíka otřásaly odporem, a když fialky o něm nesměle poznamenaly, že je sice nesmírně nehezký, ale že s tím přece nemůže nic dělat, pelargónie dost oprávněně odsekly, to že je jeho největší chyba a že by nikdo neměl obdivovat nějakého tvora jenom proto, že mu ani svěcená voda nepomůže; i některé fialky ostatně uznávaly, že trpaslíčkova ohyzdnost je až ostentativní a že by projevil mnohem víc vkusu, kdyby se místo toho rozjařeného poskakování těch groteskních a slabomyslných póz tvářil smutně nebo aspoň ustaraně.
A pokud jde o starobylé sluneční hodiny, což bylo individuum nesmírně pozoruhodné, jež jednou povědělo, kolik je, nikomu menšímu než císaři Karlu V., ty trpaslíkův vzhled do té míry šokoval, že skoro na celé dvě minuty zapomněly svým dlouhým stínovým prstem ukazovat přesný čas, a nedokázaly neříci skvělému mléčně bílému pávovi, který se slunil na balustrádě, že je přece všeobecné známo, že děti králů jsou králové a děti uhlířů uhlíři a že je nesmysl se tvářit, jako by tomu bylo jinak; páv s tím prohlášením plně souhlasil a tak hlasitě a chraplavě zaskřehotal „Pravda, pravda!“, že zlaté rybičky, které žily v bazénku kolem šplouchající fontány, vystrčily hlavičky z vody a ptaly se ohromných kamenných tritónů, co se to propánakrále děje.
Ale ptáčkům se trpaslík líbil. Vídali ho často v lese, jak tančí jako elf za zvířeným listím, nebo jak se krčí v dutině nějakého starého dubu a dělí se o oříšky s veverkami. Ani trošku jim nevadilo, že je ošklivý. Vždyť ani slavík, který v noci zpívá tak líbezně v pomerančovníkovém háji, že se i měsíc naklání, aby ho slyšel, není koneckonců nijak zvláštní na pohled. A pak, ten trpaslíček k nim býval moc hodný a za té strašlivé kruté zimy, kdy na stromech už nezbyly žádné bobulky a země byla tvrdá jako železo a vlci přicházeli hledat potravu až k branám města, na ně ani jednou nezapomněl, dával jim drobty z každého svého krajíčku černého chleba a sdílel s nimi i tu nejchudší svoji snídani.
A tak ho obletovali, dotýkali se křídly jeho tváří a přitom si spolu pořád štěbetali a trpaslíček z toho měl takovou radost, že neodolal, aby jim neukázal tu krásnou bílou růži a nesvěřil se jim, že mu ji darovala sama infantka, protože ho má ráda.
Z toho, co jim říkal, nerozuměli ptáčci ani jedinému slovu, ale to vůbec nevadilo, protože nakláněli hlavičky k jedné straně a tvářili se moudře, a to je zrovna tak působivé jako skutečné porozumění a je to mnohem snazší.
Nesmírné zalíbení v něm také našly ještěrky, a když ho to pobíhání unavilo a hodil sebou do trávy, aby si odpočinul, hrály si a skotačily přímo na něm a snažily se ho co nejlíp pobavit. „Každý nemůže být tak krásný jako ještěrka,“ říkaly, „to už by toho jeden chtěl příliš mnoho. A on, ačkoli to zní jako nesmysl, není vlastně tak hrozně ošklivý, jenom, toť se ví, musí jeden zavřít oči a nekoukat se na něj.“ Ty ještěrky byly už svým založením úžasní filozofové a často, když se nedalo dělat nic jiného nebo když propuklo deštivé počasí, takže nemohly ven, proseděly spolu hodiny a hodiny v zamyšlení.
Květiny však jejich chování, stejně jako chování ptáků, převelice pobuřovalo. „Z toho je prostě vidět,“ říkaly, „jak takové ustavičné pobíhání a poletování každého zvulgarizuje. Kdo je dobře vychovaný, ten stále zůstává na jednom místě, jako to děláme my. Nás nikdo nikdy neviděl poskakovat po cestičkách nebo se bláznivě honit po trávě za vážkami. My když zatoužíme po změně vzduchu, tak pošleme pro zahradníka, a ten nás přenese na jiný záhon. To je důstojné a jedině tak to má být. Ale ptáci a ještěrky nemají ani ponětí, co to je usadit se, a ptáci dokonce ani nemají stálé adresy. To jsou obyčejní tuláci jako cikáni a jako s cikány se s nimi má jednat.“ A tak ohrnovaly nosy, tvářily se velice nadutě a neobyčejně se zaradovaly, když po chvíli viděly, jak se trpaslíček hrabe z trávy a míří přes terasu k paláci.
„Toho by měli až do konce jeho života nechat zavřeného někde v domě,“ prohlásily květiny. „Jen se koukněte na ten jeho hrb a na ty křivé nohy!“ A začaly se pochechtávat.
O tom všem neměl však trpaslík ani tušení. Měl nesmírně rád ptáky a ještěrky a o květinách si myslel, že jsou to ty nejnádhernější věci na celém světě, ale až po infantce ovšem, jenže ta mu dala krásnou bílou růži a miluje ho, a tak se samozřejmě nedá přirovnat k ničemu. Škoda, že nemohl jít s ní. Posadila by si ho po pravici, usmívala by se na něj a on by se od ní ani nehnul, udělal by si z ní svou kamarádku a naučil by ji všelijakým pěkným kouskům. Nebyl sice nikdy v žádném paláci, ale zato zná spoustu báječných věcí. Umí ze stébel trav udělat klícku pro luční kobylku, aby si tam mohla vrzat, a kolínkatý bambus umí upravit na píšťalku, kterou rád poslouchá Pán. Pozná po křiku každého ptáka a dokáže přivábit špačky až z vrcholků stromů nebo volavky z jezer. Vyzná se ve všech zvířecích stopách, podle něžňoučkých šlápot dokáže vyslídit zajíčka a podle podupaného listí kance. Všechny tance divočiny zná, zběsilý tanec v rudém hávu na podzim, lehounký tanec v modrých sandálkách nad obilím, tanec s bílými sněhovými víry v zimě i tanec květů po jarním ovocném sadu. Ví, kde si stavějí hnízda holubi doupňáci a jednou, když ptáčník polapil do sítí ptačí rodiče, sám vychoval jejich mláďata a zbudoval pro ně v rozsedlině okleštěného jilmu malý holubníček. Holoubátka byla docela krotká a každé ráno mu zobala z ruky. Ta by se infantce líbila a líbili by se jí i králíčci, hopkající ve vysokém kapradí, i sojky s ocelově modrými pírky a černými zobáky, i ježci, co se dovedou svinout do pichlavých kuliček, i velikánské moudré želvy, co se tak pomaličku šourají, potřásají hlavou a uždibují si mladé lístečky. No infantka musí zkrátka přijít do lesa a hrát si s ním. On jí přenechá svoji postýlku a bude vždycky až do svítání hlídat venku pod oknem, aby jí neublížil divoký rohatý skot a aby se moc blízko k chatrči nepřiplížili vychrtlí vlci. A za svítání zaťuká na okenice a probudí ji a budou spolu venku celý den tancovat. V lese není přece ani trochu smutno. Občas jím na bílém mezku projíždí nějaký biskup a čte si z knihy, plné malovaných obrázků. Občas se tamtudy ubírají sokolníci v zelených sametových čapkách a v kazajkách z vydělávané jelenice a na zápěstích jim sedí zakuklení jestřábi. V době vinobraní se tam objevují šlapači hroznů, mají nachově zbarvené ruce i nohy, jsou ověnčeni lesknoucím se břečťanem a nesou měchy, z nichž kape víno. A v noci tam kolem velikých železných košů sedávají uhlíři od milířů, dívají se, jak v ohni zvolna uhelnatí suchá polena, v popelu si opékají kaštany a ze svých jeskyní k nim přicházejí loupežníci a veselí se s nimi. Jednou viděl trpaslík i krásné procesí, vinoucí se po dlouhé prašné cestě směrem k Toledu. V čele šli mniši, líbezně zpívali a nesli světlé korouhve a zlaté kříže, za nimi pochodovali vojáci ve stříbrné zbroji a s mušketami a kopími a v jejich středu kráčeli tři bosí muži, kteří měli na sobě divné hábity, celé pomalované podivuhodnými obrazci, a v rukou hořící svíce. Nu, v lese je toho tolik k vidění, a až bude infantka unavená, on jí vyhledá měkounké sedátko z mechu, nebo ji ponese v náručí, protože je náramný silák, i když, to dobře ví, není zrovna moc veliký. A vyrobí jí náhrdelník z červených bobulek posedu, které jsou zrovna tak hezké jako ty, co měly na šatech, a až ji omrzí, jen ať je klidně zahodí, on jí najde jiné. A přinese jí mističky od žaludů a sasanky s kapkami vody a maličké světlušky, aby jí dělaly hvězdy v těch jejích matně zlatých vlasech.
Kam se ale poděla? Ptal se na to té bílé růže, ta mu však vůbec neodpověděla.
Celý palác jako by spal a i tam, kde zůstaly nezavřeny okenice, byly přes okna zataženy těžké závěsy, aby dovnitř nevnikl žár slunce. Trpaslík palác obcházel a díval se, kudy by se do něho mohl dostat, až konečně uviděl malá soukromá dvířka, která byla otevřená. Proklouzl jimi a ocitl se v nádherné síni, mnohem nádhernější, napadlo ho se strachem, než je les, o tolik víc se to tam všude zlatě třpytilo, ba i podlaha tam byla udělána z velikánských barevných kamenů, sestavených do jakýchsi pravidelných vzorců. Ale infantka tam nebyla, jen podivuhodné bílé sochy tam stály a smutným prázdnýma očima a s divnými úsměvy na rtech se na něho dívaly z jaspisových podstavců.
Na konci síně visel bohatě vyšívaný závěs z černého aksamitu, hustě zdobený slunci a hvězdami, oblíbenými symboly krále, vyvedenými na barvě, kterou si nejvíce oblíbil. Třeba se infantka schovává za tím závěsem. Rozhodně se tam podívá.
A tak se k závěsu tiše přikradl a odtáhl ho. Ne! Za závěsem byla jenom další místnost, dokonce ještě hezčí, pomyslel si, než ta, z které právě odešel. Po stěnách tu splýval zelený goblén, zobrazující lov, dílo flámských umělců, kteří jeho tvorbou strávili sedm let života. Kdysi to byla komnata Jeana le Fou, jak se mu říkalo, toho šíleného krále, který tak miloval honbu, že se v deliriu často pokoušel vyskočit na ty obrovské vzpínající se koně, za hlaholu svého lesního rohu strhnout k zemi toho jelena, na něhož se sápali mohutní psi, a že bodal dýkou do těch prchajících bledých srnců. Teď to byla síň poradní a na stole v jejím středu ležely červené portfeje ministrů, označené zlatými španělskými tulipány a znaky a emblémy domu Habsburků.
Trpaslíček se ohromeně rozhlížel a skoro se bál udělat další krok. Ti podivní tiší jezdci, takovým tryskem a bez nejmenšího hluku uhánějící po rozsáhlých mýtinách, mu připadali jako ty strašidelné přízraky, o kterých slýchal hovořit uhlíře - jako comprachos, kteří loví jen za noci, a když potkají člověka, promění ho v laň a pak ho uštvou. Ale pomyslel na hezkou infantku a dodal si odvahy. Přál si ji najít o samotě a říci jí, že on ji má také rád. Snad je v dalším pokoji.
Přeběhl měkké maurské koberce a otevřel dveře. Ne! Tady taky není. Ten pokoj je dočista prázdný.
Toto byl trůnní sál, kde se konaly recepce s cizími vyslanci, když král svolil, což se v poslední době stávalo zřídka, že jim poskytne osobní audienci; sem byli před mnoha lety uvedeni poslové z Anglie, kteří se měli dohodnout na všech náležitostech sňatku své královny, tehdy jedné ze svrchovaných katolických panovnic Evropy, s nejstarším synem císařovým. Závěsy tu byly ze zlaceného kordovánu a z černobílého stropu visel těžký zlacený lustr pro tři sta voskovic. Pod skvostným baldachýnem ze zlaté tkaniny, na níž byli z drobných perliček vyšiti lvi a věže castilské, stál trůn, celý pokrytý černým aksamitem, posetým stříbrnými tulipány a bohatě olemovaným třásněmi z perel a ze stříbra. Na druhém stupni k trůnu bylo umístěno klekátko pro infantku a na něm poduška z látky utkané ze stříbra a pod ním, mimo baldachýn, stálo křeslo pro papežského nuncia, který jediný měl právo při všech veřejných ceremoniích sedět i za přítomnosti krále a jehož kardinálský klobouk s šarlatovými šňůrkami a střapci ležel na nachovém taburetku před křeslem. Na stěně proti trůnu visel v životní velikosti namalovaný portrét Karla V. v loveckém úboru a s mohutným mastifem po boku a prostředek protější stěny kryl obraz Filipa II., přijímajícího hold od Nizozemců. Mezi okny stála černá ebenová skříňka, vykládaná destičkami ze slonoviny a s postavami z Holbeinova Tance smrti, vyrytými - prý - přímo rukou tohoto slavného mistra.
Ale trpaslíka všechna ta nádhera pranic nezajímala. Za všechny perly na baldachýnu by byl nedal svou růži, ani jediný bílý plátek té růže za sám trůn. Přál si jen jedno: vidět se s infantkou, dřív než se bude vracet do stanu, a říci jí, aby šla s ním, až bude po tom jeho tanečku. Tady v paláci je dusný a těžký vzduch, ale v lese volně fouká vítr a sluneční svit tam těkavýma zlatýma rukama rozhrnuje chvějící se listí. A také květiny jsou v lese, možná že ne tak skvostné jako ty v zahradě, ale zato s mnohem líbeznější vůní; hyacinty, které časně zjara zaplavují vlnícím se nachem chladné úžlabiny a travnaté homole; žluté petrklíče, které se v chumáčcích tulí k sukovitému kořání dubů a veselý vlaštovičník a modrý rozrazil a lilákové a zlaté kosatce. Na lískách jsou tam šedavé jehnědy a náprstníky se ohýbají pod tíhou svých skvrnitých komůrek, plných včel. Kaštan má jehlany z bílých hvězdiček a hloh krásné sinavé měsíčky. No ovšem; určitě by s ním šla, jenom kdyby ji našel! Šla by s ním do toho nádherného lesa a on by jí pro potěšení tancoval celý den. Při tom pomyšlení mu oči rozzářil úsměv a vstoupil do dalšího pokoje.
Ten byl ze všech nejzářivější a nejkrásnější. Stěny pokrýval damašek z Luccy se vzorem z ptáků na růžově květovaném podkladě a kropenatý líbeznými kvítečky ze stříbra; nábytek byl ze stříbra masívního a zdobily ho girlandy z květinových věnců s houpajícími se Kupidy; před dvěma velikými krby stály skvostné zástěny s vyšitými papoušky a pávy a podlaha, která byla z onyxu, zeleného jako moře, dělala dojem, že se rozprostírá do nedohledné dálky.
Ale tady už nebyl trpaslík sám. Uviděl jakousi drobnou postavičku, která stála ve stínu dveří až docela vzadu v místnosti a pozorovala ho. Rozechvělo se mu srdce, ze rtů mu vyrazil jásavý výkřik a vystoupil do slunečního světla. Současně vystoupila i ta postavička trpaslík ji uviděl zřetelně.
Infantka! Ne! To je nějaká příšera, nejgrotesknější příšera, jakou kdy spatřil. Nemá normální postavu jako všichni ostatní lidé, je hrbatá, křivonohá, velikánská hlava s hřívou černých vlasů se jí kejklá. Trpaslíček se zamračil a příšera se zamračila také. Zasmál se a příšera se zasmála s ním a dala si ruce v bok, zrovna tak jako on. Posměšně se jí uklonil a příšera mu tu hlubokou poklonu současně oplatila. Vykročil k ní a ona mu hned vyšla v ústrety, opakovala po něm každý krok a zastavila se, jakmile se zastavil sám. Pobaveně vykřikl, rozběhl se vpřed a vztáhl před sebe paži a ruka té příšerky se dotkla jeho ruky a byla studená jako led. Dostal strach, máchnul rukou do strany a netvorova ruka se hbitě přesunula za tou jeho. Chtěl ji odtlačit, ale zabránilo mu v tom něco hladkého a tvrdého. Netvorům obličej byl teď těsně u jeho obličeje a vypadal zděšeně. Trpaslík si z očí odhrnul vlasy. Příšera to udělala po něm. Praštil ji a ona oplatila ránu ranou. Pocítil k ní odpor a ona se na něj zaškaredila. Couvl a ona ustoupila zpátky.
Co to? Na okamžik se zamyslel a rozhlédl se kolem po místnosti. Podivné, ale každá věc jako by měla svého dvojníka v té neviditelné stěně z průzračné vody. No ovšem, obraz se tam opakuje obrazem, pohovka pohovkou. Ten spící faun, co leží ve výklenku vedle dveří, má svoje dřímající dvojče, ta stříbrná Venuše, co stojí v záři slunce, vztahuje paže k Venuši stejně půvabné, jako je sama.
Je to snad ozvěna? Na tu kdysi volal v jednom údolí a ona opakovala slovo za slovem. Copak by mohla šálit oko, jako šalebně napodobovala hlas? Copak by dokázala imitovat svět, aby vypadal jako svět opravdický? Copak by i stíny věcí mohly být barevné a živé a mohly se pohybovat? Copak by se mohlo stát, že...?
Zarazil se, sundal si s prsou tu krásnou bílou růži, otočil se a růži políbil. I ta příšera má růži, plátek vedle plátku naprosto stejnou! A líbá ji stejnými polibky a s hrůznými posuňky si ji tiskne k srdci.
Když se mu v hlavě rozsvítilo, vykřikl v divém zoufalství a se vzlykem klesl k zemi. Tak to on sám je tak znetvořený a hrbatý, tak odporný na pohled, tak pitvorný! To je on sám, ta příšera, to jemu se všechny děti smály a princeznička, o které si myslel, že ho má ráda, ta se taky jen pošklebovala jeho ošklivosti a měla legraci z jeho pokroucených údů. Proč ho nenechali v lese, kde není žádné zrcadlo, které by mu řeklo, jak je ohyzdný? Proč ho jeho otec radši nezabil, proč ho prodal a zostudil ho? Po tvářích mu stékaly horké slzy a na kousky roztrhal bílou růži. Ty rozcapená příšera udělala totéž a lehounké plátky rozhodila do vzduchu. Plazila se po podlaze, a když na ni upřel pohled, dívala se na něj s obličejem svraštělým bolestí. Odlezl dál, aby ji už neviděl, a zakryl si rukama oči. Jako raněné zvířátko se odvlekl do stínu, tam zůstal ležet a sténal.
A v tu chvíli vešla zvenku otevřenými skleněnými dveřmi infantka a s ní její družina, a když uviděli trpaslíka, jak leží na podlaze a nesmyslně a hrozně přehnaně do ní tluče zaťatými pěstmi, rozkřičeli se šťastným smíchem, obstoupili ho a dívali se na něj.
„To, jak tancoval, to byla veliká legrace, ale to, jak hraje, to je legrace ještě větší,“ prohlásila infantka. „Vždyť on je skoro zrovna tak dobrý jako ty loutky, jenže, samozřejmě, není ani zdaleka tak přirozený.“ A zatřepala svým velikým vějířem a zatleskala.
Ale trpaslíček k ní vůbec nezvedl pohled, vzlykal stále tišeji a tišeji a najednou tak divně zalapal po dechu a chytil se za srdce. A potom zase klesl a zůstal ležet docela bez hnutí.
„To je znamenité,“ řekla infantka po chvilce mlčení. „Ale teď mi musíš zatančit.“
„Ano,“ křičely všechny děti, „musíš vstát a tančit, protože jsi zrovna tak šikovný jako ty berberské opičky, jenže mnohem legračnější.“
Ale trpaslíček neodpovídal.
Infantka dupla nožkou a zavolala na strýce, který se procházel po terase s komořím a četl nějaké depeše, které právě došly z Mexika, kde byla nedávno ustavena Svatá Inkvizice. „Ten můj komický trpaslíček trucuje,“ křičela. „Musíte ho pobídnout a nařídit mu, aby mi zatančil.“
Don Pedro a komoří se na sebe usmáli, pomalu vešli dovnitř a Don Pedro se shýbl a vyšívanou rukavicí pleskl trpaslíka po tváři. „Musíš tancovat, petit monstre,“ řekl. „Musíš tancovat. Infantka Španělska a Indie se chce bavit.“
Ale trpaslíček se ani nepohnul.
„Mělo by se poslat pro mrskače,“ řekl unaveně Don Pedro a vracel se na terasu. Ale komoří se tvářil vážně, poklekl vedle trpaslíčka a položil mu ruku na srdce. A po chvíli pokrčil rameny, zvedl se, hluboce se poklonil infantce a řekl:
„Mi bella princesa, ten komický trpaslíček vám už nezatančí nikdy. Škoda, protože je to taková šereda, že by snad i krále přiměl k úsměvu.“
„A proč mi už nikdy nezatančí?“ ptala se se smíchem infantka.
„Protože mu puklo srdce,“ odvětil komoří.
Infantka se zamračila a něžné rtíky, podobné plátkům růže, se jí maličko zvlnily pohrdáním. „Pro příště si zapamatujte, že ti, co si přijdou se mnou hrát, nesmějí mít srdce,“ prohlásila a vyběhla do zahrady.
Když se trpaslíček dověděl, že má před infantkou na její výslovné přání tančit podruhé, byl tak pyšný, že se rozběhl do zahrady, v bláznivé extázi blaženství líbal bílou růži a svou radost vyjadřoval hrozně neladnými, neohrabanými gesty.
Květiny byly tím jeho opovážlivým vpádem do jejich krásného domova nemálo rozhořčeny, a když ho viděly poskakovat sem a tam po cestičkách a tak směšně mávat rukama nad hlavou, nedokázaly si už nechat svoje pocity pro sebe.
„To je tak hrozná šereda, že by se mu nemělo dovolit, aby si hrál tam, kde jsme my,“ křičely tulipány.
„Měl by se napít makové šťávy a usnout na tisíc let,“ řekly vznešené nachové lilie a celé se rozpálily hněvem.
„Učiněný horror!“ ječel kaktus. „Prosím vás, vždyť je zakrslý a celý pokroucený a hlavu má absolutně neproporcionální k nohám! Mně z něho na celém těle naskakuje kaktusí kůže, a jestli se ke mně přiblíží, tak ho těmi ostny pobodám.“
„A to má ten nejpodařenější z mých květů!“ rozhorloval se keř bílých růží. „Sám jsem ho dneska ráno daroval infantce k narozeninám a on jí ho ukradl.“ A vykřikoval, co mu dech stačil: „Zloděj! Zloděj! Zloděj!“
Dokonce i červené pelargónie, které se obyčejně moc nenafukovaly a o nichž se vědělo, že samy mají spousty chudých příbuzných, se při pohledu na trpaslíka otřásaly odporem, a když fialky o něm nesměle poznamenaly, že je sice nesmírně nehezký, ale že s tím přece nemůže nic dělat, pelargónie dost oprávněně odsekly, to že je jeho největší chyba a že by nikdo neměl obdivovat nějakého tvora jenom proto, že mu ani svěcená voda nepomůže; i některé fialky ostatně uznávaly, že trpaslíčkova ohyzdnost je až ostentativní a že by projevil mnohem víc vkusu, kdyby se místo toho rozjařeného poskakování těch groteskních a slabomyslných póz tvářil smutně nebo aspoň ustaraně.
A pokud jde o starobylé sluneční hodiny, což bylo individuum nesmírně pozoruhodné, jež jednou povědělo, kolik je, nikomu menšímu než císaři Karlu V., ty trpaslíkův vzhled do té míry šokoval, že skoro na celé dvě minuty zapomněly svým dlouhým stínovým prstem ukazovat přesný čas, a nedokázaly neříci skvělému mléčně bílému pávovi, který se slunil na balustrádě, že je přece všeobecné známo, že děti králů jsou králové a děti uhlířů uhlíři a že je nesmysl se tvářit, jako by tomu bylo jinak; páv s tím prohlášením plně souhlasil a tak hlasitě a chraplavě zaskřehotal „Pravda, pravda!“, že zlaté rybičky, které žily v bazénku kolem šplouchající fontány, vystrčily hlavičky z vody a ptaly se ohromných kamenných tritónů, co se to propánakrále děje.
Ale ptáčkům se trpaslík líbil. Vídali ho často v lese, jak tančí jako elf za zvířeným listím, nebo jak se krčí v dutině nějakého starého dubu a dělí se o oříšky s veverkami. Ani trošku jim nevadilo, že je ošklivý. Vždyť ani slavík, který v noci zpívá tak líbezně v pomerančovníkovém háji, že se i měsíc naklání, aby ho slyšel, není koneckonců nijak zvláštní na pohled. A pak, ten trpaslíček k nim býval moc hodný a za té strašlivé kruté zimy, kdy na stromech už nezbyly žádné bobulky a země byla tvrdá jako železo a vlci přicházeli hledat potravu až k branám města, na ně ani jednou nezapomněl, dával jim drobty z každého svého krajíčku černého chleba a sdílel s nimi i tu nejchudší svoji snídani.
A tak ho obletovali, dotýkali se křídly jeho tváří a přitom si spolu pořád štěbetali a trpaslíček z toho měl takovou radost, že neodolal, aby jim neukázal tu krásnou bílou růži a nesvěřil se jim, že mu ji darovala sama infantka, protože ho má ráda.
Z toho, co jim říkal, nerozuměli ptáčci ani jedinému slovu, ale to vůbec nevadilo, protože nakláněli hlavičky k jedné straně a tvářili se moudře, a to je zrovna tak působivé jako skutečné porozumění a je to mnohem snazší.
Nesmírné zalíbení v něm také našly ještěrky, a když ho to pobíhání unavilo a hodil sebou do trávy, aby si odpočinul, hrály si a skotačily přímo na něm a snažily se ho co nejlíp pobavit. „Každý nemůže být tak krásný jako ještěrka,“ říkaly, „to už by toho jeden chtěl příliš mnoho. A on, ačkoli to zní jako nesmysl, není vlastně tak hrozně ošklivý, jenom, toť se ví, musí jeden zavřít oči a nekoukat se na něj.“ Ty ještěrky byly už svým založením úžasní filozofové a často, když se nedalo dělat nic jiného nebo když propuklo deštivé počasí, takže nemohly ven, proseděly spolu hodiny a hodiny v zamyšlení.
Květiny však jejich chování, stejně jako chování ptáků, převelice pobuřovalo. „Z toho je prostě vidět,“ říkaly, „jak takové ustavičné pobíhání a poletování každého zvulgarizuje. Kdo je dobře vychovaný, ten stále zůstává na jednom místě, jako to děláme my. Nás nikdo nikdy neviděl poskakovat po cestičkách nebo se bláznivě honit po trávě za vážkami. My když zatoužíme po změně vzduchu, tak pošleme pro zahradníka, a ten nás přenese na jiný záhon. To je důstojné a jedině tak to má být. Ale ptáci a ještěrky nemají ani ponětí, co to je usadit se, a ptáci dokonce ani nemají stálé adresy. To jsou obyčejní tuláci jako cikáni a jako s cikány se s nimi má jednat.“ A tak ohrnovaly nosy, tvářily se velice nadutě a neobyčejně se zaradovaly, když po chvíli viděly, jak se trpaslíček hrabe z trávy a míří přes terasu k paláci.
„Toho by měli až do konce jeho života nechat zavřeného někde v domě,“ prohlásily květiny. „Jen se koukněte na ten jeho hrb a na ty křivé nohy!“ A začaly se pochechtávat.
O tom všem neměl však trpaslík ani tušení. Měl nesmírně rád ptáky a ještěrky a o květinách si myslel, že jsou to ty nejnádhernější věci na celém světě, ale až po infantce ovšem, jenže ta mu dala krásnou bílou růži a miluje ho, a tak se samozřejmě nedá přirovnat k ničemu. Škoda, že nemohl jít s ní. Posadila by si ho po pravici, usmívala by se na něj a on by se od ní ani nehnul, udělal by si z ní svou kamarádku a naučil by ji všelijakým pěkným kouskům. Nebyl sice nikdy v žádném paláci, ale zato zná spoustu báječných věcí. Umí ze stébel trav udělat klícku pro luční kobylku, aby si tam mohla vrzat, a kolínkatý bambus umí upravit na píšťalku, kterou rád poslouchá Pán. Pozná po křiku každého ptáka a dokáže přivábit špačky až z vrcholků stromů nebo volavky z jezer. Vyzná se ve všech zvířecích stopách, podle něžňoučkých šlápot dokáže vyslídit zajíčka a podle podupaného listí kance. Všechny tance divočiny zná, zběsilý tanec v rudém hávu na podzim, lehounký tanec v modrých sandálkách nad obilím, tanec s bílými sněhovými víry v zimě i tanec květů po jarním ovocném sadu. Ví, kde si stavějí hnízda holubi doupňáci a jednou, když ptáčník polapil do sítí ptačí rodiče, sám vychoval jejich mláďata a zbudoval pro ně v rozsedlině okleštěného jilmu malý holubníček. Holoubátka byla docela krotká a každé ráno mu zobala z ruky. Ta by se infantce líbila a líbili by se jí i králíčci, hopkající ve vysokém kapradí, i sojky s ocelově modrými pírky a černými zobáky, i ježci, co se dovedou svinout do pichlavých kuliček, i velikánské moudré želvy, co se tak pomaličku šourají, potřásají hlavou a uždibují si mladé lístečky. No infantka musí zkrátka přijít do lesa a hrát si s ním. On jí přenechá svoji postýlku a bude vždycky až do svítání hlídat venku pod oknem, aby jí neublížil divoký rohatý skot a aby se moc blízko k chatrči nepřiplížili vychrtlí vlci. A za svítání zaťuká na okenice a probudí ji a budou spolu venku celý den tancovat. V lese není přece ani trochu smutno. Občas jím na bílém mezku projíždí nějaký biskup a čte si z knihy, plné malovaných obrázků. Občas se tamtudy ubírají sokolníci v zelených sametových čapkách a v kazajkách z vydělávané jelenice a na zápěstích jim sedí zakuklení jestřábi. V době vinobraní se tam objevují šlapači hroznů, mají nachově zbarvené ruce i nohy, jsou ověnčeni lesknoucím se břečťanem a nesou měchy, z nichž kape víno. A v noci tam kolem velikých železných košů sedávají uhlíři od milířů, dívají se, jak v ohni zvolna uhelnatí suchá polena, v popelu si opékají kaštany a ze svých jeskyní k nim přicházejí loupežníci a veselí se s nimi. Jednou viděl trpaslík i krásné procesí, vinoucí se po dlouhé prašné cestě směrem k Toledu. V čele šli mniši, líbezně zpívali a nesli světlé korouhve a zlaté kříže, za nimi pochodovali vojáci ve stříbrné zbroji a s mušketami a kopími a v jejich středu kráčeli tři bosí muži, kteří měli na sobě divné hábity, celé pomalované podivuhodnými obrazci, a v rukou hořící svíce. Nu, v lese je toho tolik k vidění, a až bude infantka unavená, on jí vyhledá měkounké sedátko z mechu, nebo ji ponese v náručí, protože je náramný silák, i když, to dobře ví, není zrovna moc veliký. A vyrobí jí náhrdelník z červených bobulek posedu, které jsou zrovna tak hezké jako ty, co měly na šatech, a až ji omrzí, jen ať je klidně zahodí, on jí najde jiné. A přinese jí mističky od žaludů a sasanky s kapkami vody a maličké světlušky, aby jí dělaly hvězdy v těch jejích matně zlatých vlasech.
Kam se ale poděla? Ptal se na to té bílé růže, ta mu však vůbec neodpověděla.
Celý palác jako by spal a i tam, kde zůstaly nezavřeny okenice, byly přes okna zataženy těžké závěsy, aby dovnitř nevnikl žár slunce. Trpaslík palác obcházel a díval se, kudy by se do něho mohl dostat, až konečně uviděl malá soukromá dvířka, která byla otevřená. Proklouzl jimi a ocitl se v nádherné síni, mnohem nádhernější, napadlo ho se strachem, než je les, o tolik víc se to tam všude zlatě třpytilo, ba i podlaha tam byla udělána z velikánských barevných kamenů, sestavených do jakýchsi pravidelných vzorců. Ale infantka tam nebyla, jen podivuhodné bílé sochy tam stály a smutným prázdnýma očima a s divnými úsměvy na rtech se na něho dívaly z jaspisových podstavců.
Na konci síně visel bohatě vyšívaný závěs z černého aksamitu, hustě zdobený slunci a hvězdami, oblíbenými symboly krále, vyvedenými na barvě, kterou si nejvíce oblíbil. Třeba se infantka schovává za tím závěsem. Rozhodně se tam podívá.
A tak se k závěsu tiše přikradl a odtáhl ho. Ne! Za závěsem byla jenom další místnost, dokonce ještě hezčí, pomyslel si, než ta, z které právě odešel. Po stěnách tu splýval zelený goblén, zobrazující lov, dílo flámských umělců, kteří jeho tvorbou strávili sedm let života. Kdysi to byla komnata Jeana le Fou, jak se mu říkalo, toho šíleného krále, který tak miloval honbu, že se v deliriu často pokoušel vyskočit na ty obrovské vzpínající se koně, za hlaholu svého lesního rohu strhnout k zemi toho jelena, na něhož se sápali mohutní psi, a že bodal dýkou do těch prchajících bledých srnců. Teď to byla síň poradní a na stole v jejím středu ležely červené portfeje ministrů, označené zlatými španělskými tulipány a znaky a emblémy domu Habsburků.
Trpaslíček se ohromeně rozhlížel a skoro se bál udělat další krok. Ti podivní tiší jezdci, takovým tryskem a bez nejmenšího hluku uhánějící po rozsáhlých mýtinách, mu připadali jako ty strašidelné přízraky, o kterých slýchal hovořit uhlíře - jako comprachos, kteří loví jen za noci, a když potkají člověka, promění ho v laň a pak ho uštvou. Ale pomyslel na hezkou infantku a dodal si odvahy. Přál si ji najít o samotě a říci jí, že on ji má také rád. Snad je v dalším pokoji.
Přeběhl měkké maurské koberce a otevřel dveře. Ne! Tady taky není. Ten pokoj je dočista prázdný.
Toto byl trůnní sál, kde se konaly recepce s cizími vyslanci, když král svolil, což se v poslední době stávalo zřídka, že jim poskytne osobní audienci; sem byli před mnoha lety uvedeni poslové z Anglie, kteří se měli dohodnout na všech náležitostech sňatku své královny, tehdy jedné ze svrchovaných katolických panovnic Evropy, s nejstarším synem císařovým. Závěsy tu byly ze zlaceného kordovánu a z černobílého stropu visel těžký zlacený lustr pro tři sta voskovic. Pod skvostným baldachýnem ze zlaté tkaniny, na níž byli z drobných perliček vyšiti lvi a věže castilské, stál trůn, celý pokrytý černým aksamitem, posetým stříbrnými tulipány a bohatě olemovaným třásněmi z perel a ze stříbra. Na druhém stupni k trůnu bylo umístěno klekátko pro infantku a na něm poduška z látky utkané ze stříbra a pod ním, mimo baldachýn, stálo křeslo pro papežského nuncia, který jediný měl právo při všech veřejných ceremoniích sedět i za přítomnosti krále a jehož kardinálský klobouk s šarlatovými šňůrkami a střapci ležel na nachovém taburetku před křeslem. Na stěně proti trůnu visel v životní velikosti namalovaný portrét Karla V. v loveckém úboru a s mohutným mastifem po boku a prostředek protější stěny kryl obraz Filipa II., přijímajícího hold od Nizozemců. Mezi okny stála černá ebenová skříňka, vykládaná destičkami ze slonoviny a s postavami z Holbeinova Tance smrti, vyrytými - prý - přímo rukou tohoto slavného mistra.
Ale trpaslíka všechna ta nádhera pranic nezajímala. Za všechny perly na baldachýnu by byl nedal svou růži, ani jediný bílý plátek té růže za sám trůn. Přál si jen jedno: vidět se s infantkou, dřív než se bude vracet do stanu, a říci jí, aby šla s ním, až bude po tom jeho tanečku. Tady v paláci je dusný a těžký vzduch, ale v lese volně fouká vítr a sluneční svit tam těkavýma zlatýma rukama rozhrnuje chvějící se listí. A také květiny jsou v lese, možná že ne tak skvostné jako ty v zahradě, ale zato s mnohem líbeznější vůní; hyacinty, které časně zjara zaplavují vlnícím se nachem chladné úžlabiny a travnaté homole; žluté petrklíče, které se v chumáčcích tulí k sukovitému kořání dubů a veselý vlaštovičník a modrý rozrazil a lilákové a zlaté kosatce. Na lískách jsou tam šedavé jehnědy a náprstníky se ohýbají pod tíhou svých skvrnitých komůrek, plných včel. Kaštan má jehlany z bílých hvězdiček a hloh krásné sinavé měsíčky. No ovšem; určitě by s ním šla, jenom kdyby ji našel! Šla by s ním do toho nádherného lesa a on by jí pro potěšení tancoval celý den. Při tom pomyšlení mu oči rozzářil úsměv a vstoupil do dalšího pokoje.
Ten byl ze všech nejzářivější a nejkrásnější. Stěny pokrýval damašek z Luccy se vzorem z ptáků na růžově květovaném podkladě a kropenatý líbeznými kvítečky ze stříbra; nábytek byl ze stříbra masívního a zdobily ho girlandy z květinových věnců s houpajícími se Kupidy; před dvěma velikými krby stály skvostné zástěny s vyšitými papoušky a pávy a podlaha, která byla z onyxu, zeleného jako moře, dělala dojem, že se rozprostírá do nedohledné dálky.
Ale tady už nebyl trpaslík sám. Uviděl jakousi drobnou postavičku, která stála ve stínu dveří až docela vzadu v místnosti a pozorovala ho. Rozechvělo se mu srdce, ze rtů mu vyrazil jásavý výkřik a vystoupil do slunečního světla. Současně vystoupila i ta postavička trpaslík ji uviděl zřetelně.
Infantka! Ne! To je nějaká příšera, nejgrotesknější příšera, jakou kdy spatřil. Nemá normální postavu jako všichni ostatní lidé, je hrbatá, křivonohá, velikánská hlava s hřívou černých vlasů se jí kejklá. Trpaslíček se zamračil a příšera se zamračila také. Zasmál se a příšera se zasmála s ním a dala si ruce v bok, zrovna tak jako on. Posměšně se jí uklonil a příšera mu tu hlubokou poklonu současně oplatila. Vykročil k ní a ona mu hned vyšla v ústrety, opakovala po něm každý krok a zastavila se, jakmile se zastavil sám. Pobaveně vykřikl, rozběhl se vpřed a vztáhl před sebe paži a ruka té příšerky se dotkla jeho ruky a byla studená jako led. Dostal strach, máchnul rukou do strany a netvorova ruka se hbitě přesunula za tou jeho. Chtěl ji odtlačit, ale zabránilo mu v tom něco hladkého a tvrdého. Netvorům obličej byl teď těsně u jeho obličeje a vypadal zděšeně. Trpaslík si z očí odhrnul vlasy. Příšera to udělala po něm. Praštil ji a ona oplatila ránu ranou. Pocítil k ní odpor a ona se na něj zaškaredila. Couvl a ona ustoupila zpátky.
Co to? Na okamžik se zamyslel a rozhlédl se kolem po místnosti. Podivné, ale každá věc jako by měla svého dvojníka v té neviditelné stěně z průzračné vody. No ovšem, obraz se tam opakuje obrazem, pohovka pohovkou. Ten spící faun, co leží ve výklenku vedle dveří, má svoje dřímající dvojče, ta stříbrná Venuše, co stojí v záři slunce, vztahuje paže k Venuši stejně půvabné, jako je sama.
Je to snad ozvěna? Na tu kdysi volal v jednom údolí a ona opakovala slovo za slovem. Copak by mohla šálit oko, jako šalebně napodobovala hlas? Copak by dokázala imitovat svět, aby vypadal jako svět opravdický? Copak by i stíny věcí mohly být barevné a živé a mohly se pohybovat? Copak by se mohlo stát, že...?
Zarazil se, sundal si s prsou tu krásnou bílou růži, otočil se a růži políbil. I ta příšera má růži, plátek vedle plátku naprosto stejnou! A líbá ji stejnými polibky a s hrůznými posuňky si ji tiskne k srdci.
Když se mu v hlavě rozsvítilo, vykřikl v divém zoufalství a se vzlykem klesl k zemi. Tak to on sám je tak znetvořený a hrbatý, tak odporný na pohled, tak pitvorný! To je on sám, ta příšera, to jemu se všechny děti smály a princeznička, o které si myslel, že ho má ráda, ta se taky jen pošklebovala jeho ošklivosti a měla legraci z jeho pokroucených údů. Proč ho nenechali v lese, kde není žádné zrcadlo, které by mu řeklo, jak je ohyzdný? Proč ho jeho otec radši nezabil, proč ho prodal a zostudil ho? Po tvářích mu stékaly horké slzy a na kousky roztrhal bílou růži. Ty rozcapená příšera udělala totéž a lehounké plátky rozhodila do vzduchu. Plazila se po podlaze, a když na ni upřel pohled, dívala se na něj s obličejem svraštělým bolestí. Odlezl dál, aby ji už neviděl, a zakryl si rukama oči. Jako raněné zvířátko se odvlekl do stínu, tam zůstal ležet a sténal.
A v tu chvíli vešla zvenku otevřenými skleněnými dveřmi infantka a s ní její družina, a když uviděli trpaslíka, jak leží na podlaze a nesmyslně a hrozně přehnaně do ní tluče zaťatými pěstmi, rozkřičeli se šťastným smíchem, obstoupili ho a dívali se na něj.
„To, jak tancoval, to byla veliká legrace, ale to, jak hraje, to je legrace ještě větší,“ prohlásila infantka. „Vždyť on je skoro zrovna tak dobrý jako ty loutky, jenže, samozřejmě, není ani zdaleka tak přirozený.“ A zatřepala svým velikým vějířem a zatleskala.
Ale trpaslíček k ní vůbec nezvedl pohled, vzlykal stále tišeji a tišeji a najednou tak divně zalapal po dechu a chytil se za srdce. A potom zase klesl a zůstal ležet docela bez hnutí.
„To je znamenité,“ řekla infantka po chvilce mlčení. „Ale teď mi musíš zatančit.“
„Ano,“ křičely všechny děti, „musíš vstát a tančit, protože jsi zrovna tak šikovný jako ty berberské opičky, jenže mnohem legračnější.“
Ale trpaslíček neodpovídal.
Infantka dupla nožkou a zavolala na strýce, který se procházel po terase s komořím a četl nějaké depeše, které právě došly z Mexika, kde byla nedávno ustavena Svatá Inkvizice. „Ten můj komický trpaslíček trucuje,“ křičela. „Musíte ho pobídnout a nařídit mu, aby mi zatančil.“
Don Pedro a komoří se na sebe usmáli, pomalu vešli dovnitř a Don Pedro se shýbl a vyšívanou rukavicí pleskl trpaslíka po tváři. „Musíš tancovat, petit monstre,“ řekl. „Musíš tancovat. Infantka Španělska a Indie se chce bavit.“
Ale trpaslíček se ani nepohnul.
„Mělo by se poslat pro mrskače,“ řekl unaveně Don Pedro a vracel se na terasu. Ale komoří se tvářil vážně, poklekl vedle trpaslíčka a položil mu ruku na srdce. A po chvíli pokrčil rameny, zvedl se, hluboce se poklonil infantce a řekl:
„Mi bella princesa, ten komický trpaslíček vám už nezatančí nikdy. Škoda, protože je to taková šereda, že by snad i krále přiměl k úsměvu.“
„A proč mi už nikdy nezatančí?“ ptala se se smíchem infantka.
„Protože mu puklo srdce,“ odvětil komoří.
Infantka se zamračila a něžné rtíky, podobné plátkům růže, se jí maličko zvlnily pohrdáním. „Pro příště si zapamatujte, že ti, co si přijdou se mnou hrát, nesmějí mít srdce,“ prohlásila a vyběhla do zahrady.