Oddaný přítel

Stáhnout   _PRINT

 ( 1)
    Jednou ráno vystrčil starý vodní hraboš hlavu ze svého brlohu. Měl živé, jiskrné oči, tuhá šedá vousiska a ocas jako dlouhý kus černého kaučuku. Po rybníce plovala káčata, vypadala jako hejno žlutých kanárků a jejich matka, která byla čistě bílá a měla nefalšovaně červené nohy, se je snažila naučit stát ve vodě na hlavě.
    „Nikdy se nedostanete do nejlepší společnosti, když nebudete umět stát na hlavě,“ říkala jim neustále a co chvíli jim předváděla, jak se to dělá. Ale káčata jí nevěnovala pozornost. Byla tak mladá, že ještě nevěděla, co je to za přednost, dostat se vůbec do společnosti.
    „To jsou ale neposlušné děti!“ zvolal starý vodní hraboš. „Zasloužily by utopit.“
    „Ale kdepak!“ odpověděla kachna. „Každý začátek je těžký, a kdo by měl mít trpělivost, když ne rodiče?“
    „Á, rodičovské city, to já vůbec neznám,“ řekl vodní hraboš. „Nejsem rodinná povaha. Taky jsem se neoženil a ženit se nehodlám. Láska je moc krásná věc, svým způsobem, ale mnohem výš stojí přátelství. Já aspoň neznám na světě nic vznešenějšího a cennějšího než oddané přátelství.“
    „A jaká je, prosím, vaše představa o povinnostech oddaného přítele?“ zeptal se zvonek, který seděl hned vedle na vrbě a vyslechl ten rozhovor.
    „No, to bych taky ráda věděla, “ řekla kachna a odplavala na opačný konec rybníka a postavila se tam na hlavu, aby dala dětem dobrý příklad.
    „Co je to za hloupou otázku?“ zvolal vodní hraboš. „Od oddaného přítele bych samozřejmě očekával, že mi bude oddán.“
    „A čím vy byste mu to oplácel?“ zeptal se ptáček, pohupující se na stříbrné snítce a třepotající drobnými křidélky.
    „Já vám nerozumím,“ odvětil vodní hraboš.
    „Dovolte, abych vám na to téma vyprávěl jednu historku,“ řekl zvonek.
    „A bude to historka o mně?“ ptal se vodní hraboš. „Jestli ano, tak si ji poslechnu, já mám krásnou literaturu nesmírně rád.“
    „Hodí se na vás,“ odpověděl zvonek. Slétl dolů, přistál na břehu a vyprávěl příběh o oddaném příteli.
   
    „Byl jednou,“ začal zvonek, „jeden poctivý chlapík jménem Honzík.“
    „Byl to člověk hodně vynikající?“ ptal se vodní hraboš.
    „Kdepak,“ odpověděl zvonek, „nebyl vůbec vynikající. Až na to, že vynikal laskavým srdcem a legračně buclatou dobromyslnou tváří. Žil docela sám v maličké chaloupce a den co den obdělával svou zahrádku. A daleko široko nebyla v kraji tak hezká zahrádka jako ta jeho. Rostly v ní hvozdíky bradaté a levkoje zimní a pastuší tobolky a plané tulipány. Byly tam damašské růže a růže žluté, světle fialové šafrány a šafrány zlaté, purpurové fialky a fialky bílé. Jak plynuly měsíce, pučely tam či kvetly v náležitém pořadí orlíček a řeřišnice, majoránka a saturejka, petrklíč a kosatec, narcis a karafiát, květina se střídala s květinou, takže tam bylo pořád něco krásného k vidění a něco příjemného k přivonění.“
    Honzík měl spousty přátel, ale nejoddanějším přítelem ze všech byl mu šlechetný Hugo, mlynář. Skutečně, tak oddán byl bohatý mlynář Honzíkovi, že jakživ nešel kolem jeho zahrádky, aby se nenahnul přes zídku a nenatrhal si velikánskou kytici nebo hrst koření, nebo aby si nenacpal kapsy švestkami či třešněmi, když byla zrovna doba ovoce.
    „Praví přátelé mají mít všechno společné,“ říkával mlynář a Honzík přikyvoval a usmíval se a byl tuze pyšný, že má přítele s tak ušlechtilými názory.
    Sousedům, pravda, připadalo někdy divné, proč bohatý mlynář jakživ nedal Honzíkovi nic na oplátku, ačkoli má ve mlýně sto pytlů mouky do zásoby a chová šest dojných krav a veliké stádo ovcí na vlnu. Ale Honzík si tím hlavu nelámal a nic mu nedělalo větší radost než naslouchat všem těm báječným řečem, které mlynář vedl o nezištnosti ryzího přátelství.
    Honzík tedy pořád pracoval na své zahrádce. Na jaře, v létě a na podzim mu bylo blaze, ale když přišla zima a on neměl ani ovoce ani květiny, které by donesl na trh, notně trpěl zimou a hladem a často musel jít spát bez večeře, jen po několika sušených hruškách nebo po troše tvrdých ořechů. Taky mu bylo náramně smutno, protože v zimě se na něj mlynář nikdy nepřišel podívat.
    „Teď se to vůbec nehodí, abych chodil za Honzíkem, když ještě leží sníh,“ říkával mlynář ženě, „protože když lidé mají trampoty, tak se jim má dát pokoj a nikdo je nemá obtěžovat návštěvami. Já aspoň mám o přátelství takovouhle představu, a ta je určitě správná. A tak počkám, až přijde jaro, a potom ho zas navštívím; to už mi bude moct dát plný košík petrklíčů, a to mu udělá ohromnou radost.“
    „Ty jsi k lidem úžasně šetrný, to se nedá popřít,“ odpověděla jeho manželka, uvelebená v pohodlné lenošce u mocně plápolajícího smrkového dříví, „úžasně šetrný. Tebe slyšet mluvit o přátelství, to je prostě požitek. Já jsem přesvědčená, že ani sám pan páter by neuměl říkat tak krásné věci jako ty, a to bydlí v třípatrovém domě a na malíčku nosí zlatý prsten.“
    „A nemohli bychom pozvat Honzíka sem k nám?“ ptal se mlynářův nejmladší synek. „Jestli se chudáčku Honzíkovi vede špatně, já se s ním rozdělím o kaši a ukážu mu svoje bílé králíčky.“
    „Ty jsi ale hloupý kluk!“ rozkřikl se mlynář. „Proč já tě vlastně posílám do školy? Nic ses tam zřejmě nenaučil! Kdyby Honzík přišel k nám a viděl náš hřejivý oheň a naši výtečnou večeři a náš ohromný sud červeného vína, tak by nám třeba začal závidět, a závist je strašlivá vlastnost a zkazí každou povahu. A to já nepřipustím, aby se Honzíkova povaha zkazila. Já jsem jeho nejlepší přítel, a tak nad ním budu v jednom kuse bdít a budu hledět, aby se nedostal do žádného pokušení. Nemluvě o tom, že kdyby sem Honzík přišel, tak by třeba chtěl, abych mu přenechal na úvěr trochu mouky, a to bych udělat nemohl. Mouka je jedna věc a přátelství je druhá věc, a ty se nemají míchat dohromady. Vždyť se každé to slovo jinak píše a každé taky znamená něco jiného. To je snad jasné každému.“
    „Jak ty pěkně mluvíš!“ řekla mlynářova žena a nalila si velikou sklenici horkého piva. „Jsem z toho namouduši celá ospalá. Jako bych byla v kostele.“
    „Jednat pěkně, to umí spousta lidí,“ odpověděl mlynář, „ale pěkně mluvit, to umí málokdo, což dokazuje, že mluvit je mnohem nesnadnější. A taky mnohem delikátnější.“ A přísně se přes stůl zadíval na synka, který se tak zastyděl, že svěsil hlavu, celý zrudl a rozplakal se do čaje. Ale byl ještě hrozně malý, a tak se na něj nesmíte hněvat.
   
    „A to je konec té historky?“ ptal se vodní hraboš.
    „Ale kdepak,“ odvětil zvonek, „to je začátek.“
    „To tedy nejdete s duchem doby,“ pravil vodní hraboš. „Dneska každý dobrý povídkář začne koncem, pak pokračuje začátkem a na závěr dá prostředek. Taková je nová metoda. Já to tuhle všechno slyšel od jednoho kritika, který se s nějakým mladíkem procházel tady kolem rybníka. Mluvil o těch věcech hezky zeširoka a určitě se v tom vyznal, protože měl modré brýle a pleš, a když ten mladík něco poznamenal, on na to vždycky udělal 'pch!' Ale vypravujte dál, prosím vás. Ten mlynář se mi úžasně zamlouvá. Já mám taky všelijaké krásné názory, a tak bych si s ním ohromně rozuměl.“
   
    „Tak tedy,“ povídal dál zvonek a poskakoval chvilku na jedné noze, chvilku zas na druhé, „jakmile přešla zima a petrklíče začínaly otvírat své bledě žluté hvězdičky, řekl mlynář ženě, že zajde dolů za Honzíkem.“
    „Máš ty ale dobré srdce!“ zvolala mlynářka. „pořád myslíš na ty druhé. A nezapomeň si s sebou vzít pořádný koš na květiny.“
    A tak mlynář spoutal silným železným řetězem křídla větrného mlýna a s košem na ruce sestoupil z kopce.
    „Dobrýtro, Honzíku!“ zdravil mlynář.
    „Dobrýtro,“ řekl Honzík, opřel se o rýč a usmíval se od ucha k uchu.
    „Jakpak ses měl celou tu zimu?“ ptal se mlynář.
    „To je od tebe moc hezké, že se ptáš,“ zvolal Honzík, „moc hezké, namouduši. Zažil jsem bohužel dost krušné časy, ale teď už je zas jaro, a tak je mi blaze a všem květinkám se dobře daří.“
    „My jsme o tobě v zimě často hovořili, Honzíku,“ řekl mlynář, „a vzpomínali jsme, jak se ti asi vede.“
    „To bylo od vás hezké,“ zašeptal Honzík. „Já už se málem bál, že jste na mě zapomněli.“
    „No Honzo! Já se ti divím!“ řekl mlynář. „Přátelství nezapomíná nikdy! To je na něm nejúžasnější! Ale ty bohužel asi nerozumíš životní poezii. Mimochodem, ty tvoje petrklíče jsou rozkošné.“
    „Tuze rozkošné, ano,“ přitakal Honzík, „a je to pro mě náramné štěstí, že jich mám tolik. Odnesu je na trh, prodám je purkmistrovic dcerušce a za ty peníze si zas koupím zpátky svůj trakař.“
    „Že si koupíš zpátky trakař? Snad nechceš říct, žes ho prodal? To bys byl udělal velikou pitomost.“
    „No,“ ošíval se Honzík, „já ho totiž prodat musel. Pochop, zima byla pro mě hrozně zlá a já už vážně neměl peníze na chleba. A tak jsem nejdřív prodal stříbrné knoflíky z nedělního kabátu, pak jsem prodal stříbrný řetízek, potom tu velikou fajfku a nakonec jsem prodal trakař. Ale teď si to všechno zas koupím zpátky.“
    „Honzo,“ pravil mlynář, „já ti věnuju svůj trakař. Není zrovna v nejlepším stavu, chybí mu jedna postranice a má nějak pochroumané loukotě, ale já ti ho přesto věnuju. Vím, že je to ode mě náramná štědrost, a spousta lidí mě bude považovat za hrozného blázna, že se ho zbavuju, ale já nejsem jako ti druzí. Já si myslím, že štědrost je podstata přátelství, a mám už ostatně nový trakař. Ano, ano, přestaň si dělat starosti, já ti ten svůj trakař dám.“
    „No to je od tebe vážně ohromná štědrost,“ řekl Honzík a legrační buclatá tvář se mu rozzářila radostí. „Snadno si ten trakař můžu opravit, mám doma prkno.“
    „Prkno!“ zvolal mlynář. „No prosím, to právě potřebuju na střechu stodoly. Mám v ní velikánskou díru, a když ji hned nezakryju, zvlhne mi všecko obilí. Ještě štěstí, že ses o tom prkně zmínil. To je pozoruhodné, jak jeden dobrý skutek vždycky hned zplodí další. Já ti věnoval trakař a ty mi teď věnuješ prkno. Trakař má, toť se ví, mnohem větší cenu než prkno, ale na takové věci ryzí přátelství nikdy nehledí. Prosím tě, dej sem to prkno hned, pustím se do práce na stodole ještě dnes.“
    „No ovšem!“ zvolal Honzík, běžel do kůlny a vytáhl z ní prkno.
    „Moc velké to prkno není,“ řekl mlynář, když se na ně podíval. „Na správku toho trakaře ti z něho bohužel moc nezbude, až já si vyspravím střechu stodoly, ale za to já ovšem nemůžu. A teď, když jsem ti věnoval trakař, ty bys mi jistě rád na oplátku věnoval nějaké květiny. Tady máš košík, naplň mi ho, prosím tě, vrchovatě.“
    „Vrchovatě?“ opáčil Honzík dost zarmouceně. Byl to totiž pořádný koš a Honzíkovi bylo jasné, že když ho naplní, nezbudou mu už žádné květiny na trh; a tolik toužil získat zpátky své stříbrné knoflíky.
    „No dovol!“ řekl mlynář. „Jelikož jsem ti věnoval svůj trakař, tak si myslím, že nechci tak moc, když tě prosím o pár květin. Třeba se mýlím, ale mám za to, že přátelství, opravdovému přátelství, je jakékoli sobectví naprosto cizí.“
    „Můj drahý příteli, můj nejlepší příteli,“ zvolal Honzík, „jen si prosím tě, vem všechny květiny z mé zahrádky! Na tvém dobrém mínění mi záleží mnohem víc než na mých stříbrných knoflících.“ A běžel otrhat všechny své hezké petrklíče a naplnil jimi mlynářův koš.
    „Sbohem, Honzíku,“ rozloučil se mlynář a s prknem na rameni a s košem na ruce stoupal do kopce.
    „Sbohem,“ řekl Honzík a měl takovou radost z toho trakaře, že se dal zase vesele do rytí.
    Nazítří zrovna připevňoval k loubí zimolez, když zaslechl, jak ho z cesty volá mlynářův hlas. Seskočil z žebříku, proběhl zahrádkou a podíval se přes zídku.
    Stál tam mlynář s objemným pytlem mouky na zádech.
    „Milý Honzíku,“ řekl, „nedonesl bys mi tenhle pytel mouky na trh?“
    „Moc lituju,“ odpověděl Honza, „ale dneska mám opravdu tuze napilno. Musím připevnit všechny popínavé rostliny, zalít všechny kytičky a zválcovat všechnu trávu.“
    „No poslechni!“ řekl mlynář. „Vzhledem k tomu, že ti hodlám věnovat svůj trakař, myslím, že to od tebe není zrovna kamarádské, takhle mě odmítnout.“
    „Á, to neříkej,“ zvolal Honzík. „Nekamarádský bych nechtěl být za nic na světě.“ A běžel si pro čepici a odplahočil se s tím velikým pytlem na ramenou.
    Byl velmi horký den a na cestě bylo strašlivě prachu, a než Honzík došel k šestému milníku, byl už tak unaven, že si musel sednout a odpočinout si. Ale pak šel zase statečně dál a konečně dorazil na trh. Tam chvíli vyčkával, potom ten pytel mouky prodal za velmi dobrou cenu a hned se vracel domů, protože se bál, že kdyby se zdržel do pozdních hodin, mohli by ho cestou přepadnout loupežníci.
    „To byl perný den, jen co je pravda,“ říkal si, když si šel lehnout. „Ale jsem rád, že jsem to mlynáři neodřekl, vždyť je to můj nejlepší přítel, a nadto mi hodlá věnovat svůj trakař.“
    Časně ráno si mlynář přišel pro peníze za pytel mouky, ale Honzík byl tak vyčerpaný, že ještě ležel v posteli.
    „Ty jsi ale lenoch, na mou čest!“ řekl mlynář. „Vzhledem k tomu, že ti hodlám věnovat svůj trakař, mohl bys věru pracovat pilněji. Lenost je veliký hřích a já moc nerad vidím, když někdo z mých přátel zahálí a lajdačí. Nesmíš se zlobit, že ti to povídám takhle bez obalu. Vůbec by mě to samozřejmě nenapadlo, kdybych nebyl tvůj přítel. Ale co by to bylo za přátelství, kdyby člověk nemohl přátelům říkat, co si myslí? Být roztomilý a hledět se zalíbit a vlichotit, to dovede leckdo, ale opravdový přítel říká i nepříjemnosti a na to, že působí bolest, se neohlíží. Ba, dělá to dokonce s oblibou, když je to skutečně opravdový přítel, protože ví, že tím prokazuje dobro.“
    „Moc mě to mrzí,“ omlouval se Honzík a protíral si oči a stahoval si z hlavy noční čepičku, „ale já byl tak unavený, že jsem si chtěl chviličku poležet v posteli a poslechnout si, jak zpívají ptáci. Víš, mně se vždycky líp pracuje, když si napřed poslechnu, jak zpívají ptáci.“
    „No, to mě těší,“ řekl mlynář a poplácal Honzíka po zádech, „protože chci, abys přišel nahoru do mlýna, hned jak se oblékneš, a spravil mi tu střechu na stodole.“
    Chudák Honzík tolik toužil jít pracovat na zahrádku, protože už dva dny nezalil květiny, ale mlynáři by byl tuze rád vyhověl, když v něm měl tak dobrého přítele.
    „Myslíš, že by to ode mě bylo nekamarádské, kdybych ti řekl, že mám spoustu práce?“ vyzvídal úzkostlivým a nesmělým hlasem.
    „No poslechni!“ odpověděl mlynář. „Vzhledem k tomu, že ti hodlám věnovat svůj trakař, mám za to, že od tebe nežádám tak moc. Ale když mi vyhovět nechceš, tak si to samozřejmě půjdu udělat sám.“
    „Ne! To rozhodně ne!“ zvolal Honzík, vyskočil z postele, oblékl se a vyšel na kopec ke stodole.
    Pracoval tam celý den až do západu slunce, a když už slunce zapadalo, mlynář se přišel podívat, jak je Honzík daleko.
    „Už jsi tu díru ve střeše spravil, Honzíku?“ křičel mlynář bodře.
    „Už je úplně spravená,“ odpověděl Honzík a slézal ze žebříku.
    „Ách!“ pravil mlynář. „Žádná práce nepřináší takové potěšení jako práce, kterou děláme pro jiné.“
    „To je veliká výsada, smět tě poslouchat, když mluvíš,“ odvětil Honzík, posadil se a stíral si pot z čela, „převeliká výsada, bezesporu. Ale bojím se, že já nebudu mít nikdy takové krásné myšlenky jako ty.“
    „Ale taky se v tobě jednou urodí,“ chlácholil ho mlynář, „jen se musíš víc přičiňovat. Zatím znáš jenom praktickou stránku přátelství; jednoho dne poznáš i tu teoretickou.“
    „Vážně myslíš, že ji poznám?“ ptal se Honzík.
    „O tom vůbec nepochybuju,“ odvětil mlynář. „Ale když už jsi tu střechu spravil, tak bys měl jít domů, aby sis odpočal, protože potřebuju, abys mi zítra odehnal do hor ovce.“
    Chudák Honzík se na to bál něco říci, a tak mu nazítří časně zrána přihnal mlynář k chalupě ovce a Honzík se s nimi vydal do hor. Cestou tam a zpátky ztratil celý den, a když se vrátil, byl tak udřený, že usnul na židli a probudil se až za bílého dne.
    „No, dneska se potěším na zahrádce!“ řekl si a hned se šel dát do práce.
    Ale z různých důvodů se už nikdy nedostal k tomu, aby se postaral o květiny, protože v jednom kuse byl u něho jeho přítel mlynář a posílal ho na dlouhé pochůzky, nebo si ho odváděl do mlýna na výpomoc. Honzík z toho býval často velice sklíčený, protože měl strach, aby se jeho kytičky nedomnívaly, že na ně zapomněl, ale vždycky se utěšil pomyšlením, že mlynář je jeho nejlepší přítel. „A nadto mi hodlá věnovat svůj trakař,“ říkával si, „a to je projev ryzí šlechetnosti.“
    A tak Honzík pořád pracoval pro mlynáře a mlynář pronášel všelijaké krásné myšlenky o přátelství, a Honzík si je zapisoval do notýsku a v noci si je čítával, neboť to byl náramně pilný žáček.
    I stalo se, že jednou večer seděl Honzík u krbu, když tu se ozvalo hlasité zabušení na dveře. Byla velice bouřlivá noc a kolem stavení tak strašlivě fičel a halasil vichr, že si Honzík zprvu myslel, že to jen zaburácel hrom. Ale ozvalo se druhé zabušení a potom třetí, hlasitější než obě předešlá.
    „To bude nějaký ubohý pocestný,“ řekl si Honzík a běžel ke dveřím.
    Venku stál mlynář, v jedné ruce lucernu, v druhé tlustou hůl.
    „Milý Honzíku,“ křičel, „mám ohromné potíže. Můj chlapeček spadl ze žebříku a poranil se a já jdu pro doktora. Ale doktor bydlí daleko a noc je mizerná, a tak mě zrovna napadlo, že by bylo rozumnější, kdybys tam místo mě došel ty. Víš přece, že ti hodlám věnovat svůj trakař, a tak by se slušelo, abys mi to nějak oplatil.“
    „Ale ovšem,“ zvolal Honzík. „Pokládám to dokonce za čest, že s tím jdeš na mě, a hned poběžím. Musíš mi ale půjčit tu lucernu, protože noc je tak temná, že se bojím, abych třeba nespadl do příkopu.“
    „Moc lituju,“ odpověděl mlynář, „ale to je nová lucerna, a kdyby se s ní něco stalo, byla by to pro mě veliká ztráta.“
    „Tak nic, nevadí, já se bez ní obejdu,“ řekl Honzík, sundal z věšáku tlustý kožich a teplou červenou čepici, kolem krku si uvázal vlňák a vyrazil.
    Byla to příšerná bouře! A noc byla tak černá, že nebylo vidět na krok, a vichr dul tak mocně, že se Honzík stěží držel na nohou. Šel ale statečně dál a dál a po tříhodinové pouti dorazil k doktorovu domu a zaklepal na dveře.
    „Kdo je tam?“ křikl doktor, hlavu vystrčenou z okna ložnice.
    „Honzík, pane doktore!“
    „A co chceš, Honzíku?“
    „Mlynářův synáček spadl ze žebříku a poranil se, a mlynář by byl rád, kdybyste k němu hned zajel.“
    „No dobrá!“ řekl doktor. Nařídil, aby mu osedlali koně a přinesli vysoké boty a lucernu, sešel dolů a odjel směrem k mlýnu a Honzík klopýtal za ním.
    Ale bouře běsnila hůř a hůř a pršelo, jen se lilo, a Honzík neviděl, kam šlape, a koni ovšem nestačil. Nakonec sešel z cesty, zabloudil až do slatin, což byla končina velmi nebezpečná, protože byla plná hlubokých jam, a tam se chudák Honzík utopil. Ráno ho našli mrtvého pasáci koz; plaval ve veliké tůni a pasáci ho odnesli do jeho chalupy.
    Protože byl Honzík tak oblíbený, kdekdo mu přišel na pohřeb a jako nejbližší pozůstalý vystupoval mlynář.
    „Jelikož jsem byl jeho nejlepší přítel,“ prohlásil, „sluší se, abych šel za rakví první.“ A tak v dlouhém plášti kráčel v čele smutečního průvodu a co chvíli si velikým kapesníkem osušoval oči.
    „Honzíkova smrt znamená pro každého z nás nesmírnou ztrátu,“ řekl kovář, když bylo po pohřbu a všichni se pohodlně usadili v hospodě, popíjeli kořeněné víno a pojídali cukroví.
    „Rozhodně znamená nesmírnou ztrátu pro mě,“ pravil mlynář. „Já už mu skoro věnoval svůj trakař, a teď nevím, co s ním. Doma mi hrozně překáží a je v tak bídném stavu, že kdybych ho chtěl prodat, tak bych za něj nic nedostal. Však mě taky příště ani nenapadne, abych někomu něco věnoval. Na štědrost člověk vždycky doplatí.“
   
    „A dál?“ ozval se po dlouhé pomlce vodní hraboš.
    „Nic dál. To je konec,“ řekl zvonek.
    „A co se stalo s tím mlynářem?“ ptal se vodní hraboš.
    „To nevím,“ odvětil zvonek, „a ani mě to nezajímá.“
    „Z toho je zřejmo, že nemáte ani trochu soucitnou povahu,“ řekl vodní hraboš.
    „Obávám se, že jste tak docela nepochopil mravní naučení té historky,“ poznamenal zvonek.
    „Cože jsem nepochopil?“ zaječel vodní hraboš.
    „Mravní naučení.“
    „Chcete říct, že ta historka měla mravní naučení?“
    „Zajisté,“ přikývl zvonek.
    „No dovolte!“ řekl velice rozzlobeně vodní hraboš. „Na to jste mě měl upozornit, dřív než jste začal. Kdybyste to byl udělal, nebyl bych vás samozřejmě vůbec poslouchal. To bych byl rovnou udělal 'Pch!' jako ten kritik. Ale to můžu udělat i teď.“ A z plna hrdla zařval 'Pch!', švihl ocasem a zalezl zpátky do svého brlohu.
    „Jak se vám líbí ten vodní hraboš?“ ptala se kachna, která za pár minut přiveslovala. „Má spoustu dobrých vlastností, ale co mě se týče, já posuzuju všechno jako matka, a tak se nemůžu podívat na zapřísáhlého mládence, aby se mi oči nezalily slzami.“
    „Skoro se bojím, že jsem ho dopálil,“ odpověděl zvonek. „Vyprávěl jsem mu totiž historku s mravním naučením.“
    „To je vždycky velice nebezpečné,“ řekla kachna.
    A já s ní naprosto souhlasím.