Je to biela nádhera,
zaodetá do peria,
lode z diaľky čaká,
jej meno je …
Jede, jede panáček,
má placatý zobáček,
kde voděnka crčí,
tam nosejček strčí.
Frajer bosý,
hlavu nosí,
když jde, tak se kolíbá,
dělat v řece potápěče,
to je jeho záliba.
Z nebe padá kámen
do zelené stráně.
Honem uleť, koroptvičko,
je to dravé ...
Nadýmá se na báni,
zapecí ho neláká,
nad městy se prohání
s brašnou pana pošťáka.
Má černou čepici
a křídla od sazí,
štiku i bělici
uloví pod hrází.
Kdo ještě neuhod,
tomu se představí
na břehu tichých vod
jeho hlas chchechtavý.
Kolébka z bílého peří
v zrcadle vody se zhlíží.
Hladinu jezera čeří,
lodičkám cestu kříží.
Ve dne dřímá ve věži,
v noci koulí očima.
Když se slunce naježí,
půlnoc pro ni začíná.
Pestrý jak šašek v cirkusu
veselé kousky v kleci kuje.
Dejte si pozor na pusu,
po každém všechno opakuje.
Na poli, v lukách, keři
zahooří barvou sterou,
o jeho zlaté peří
kluci se často perou.
Červeně mu svítí hlava.
Ťuky, ťuky, ťuk,
telegramy vyklepává
na stoletý dub.
Pozor! Důležitá zpráva:
dřevo, které postonává,
slavný doktor bez řečí
proklepe a vyléčí.
Na krku límeček havraní,
kabátek jako z cukru.
Po jaru v jabloni nad strání
volává cukrů - cukrů.
Šipka hbitá
jen se kmitá,
lítí, lítá,
mouchy chytá,
křídly stříhá,
jen se míhá,
siv, že dráty
nepřestříhá.
Unese nebe na křidýlku
a ještě švitoří.
Kde bere noty do svých trilků?
Doma, ne v zámoří.
Prochází se po rybníku,
proměřuje tůňku,
o vodu si brousí dýku
na žabičku kuňku.